Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 46.

„Bože..." vydechl jsem a bolestně sykl. Konečně se mi podařilo se zvednout. Shiro, od kterého jsem si rozhodně nehodlal teď nechat pomáhat, stál kousek ode mě a starostlivě mě sledoval.

„Co to má být...?" zasípal jsem, jak se mi naskytl náhled na šrámy pokryté tělo.

Shiro se rozpačitě poškrábal na tváři a rozpustile se usmál: „Mám trochu zálibu v SM."

„To už si ze mě děláš...!!!" obořil jsem se do něj, ale výlev se změnil v něco, co by se dalo přirovnat kňučení. Zapřel jsem se o zeď a zavřel oči. Čím jsem si to zasloužil?

„Pojď, dovedu tě aspoň do koupelny..." řekl Shiro nakonec. Chtěl jsem protestoval, když mě podepřel, ale neměl jsem sílu. Nechal jsem se tedy dovléci do koupelny a cestou si vzpomněl, že Shiro říkal, že má spolubydlící.

„Co... tvoji spolubydlící...? Nebo už jsi sám?" optal jsem se.

„Jeli na nějakou akci, vrátí se až pozítří, takže klid," ujistil mě. Pokývl jsem hlavou a tiše mu poděkoval, když jsme stanuli v neveliké koupelně.

Shiro odešel s tím, že mi udělá kafe a já se nasáčkoval do vany, kterou jsem si napustil. Rád bych řekl, že voda byla příjemná a relaxující, ale pálila ve šrámech jako dezinfekce. Jen jsem semkl víčka, zatnul zuby a alespoň trochu se omyl.

Znaveně jsem se opřel o hranu vany a pohlédl na strop. Až teď na mě dolehla skutečnost toho, co se stalo. Jestli mě Akai v blízkých dnech uvidí, je po mně. Nedokázal jsem si ani představit, jak bych mu teď měl čelit. A Shiro, ze všech lidí zrovna on... Osoba, kterou Akai opovrhuje a je nasraný jen z toho, že děláme v jednom podniku. Byl jsem mrtvý.

A další věc, která mému sebevědomí moc nepomohla – zdálo se, že i se Shirem jsem byl vespod.

Sjel jsem po dně vany a ponořil se až po nos. Jak já k tomu přijdu...

Vyhrabat se ven z vany byla další heroická věc, které jsem toho rána dosáhl. Myslel jsem, že mě při tom trefí šlak.

Zabalil jsem se do ručníku, co mi tam Shiro dal a došoural se k umyvadlu, o které jsem se i opřel. Zhluboka jsem se nadechl a chvíli tak zůstal, než jsem na sebe pohlédl do zrcadla.

Srdce mi vynechalo úder.

Zvedl jsem roztřesenou ruku a promnul si pramínek vlasů. V tu chvíli ze mě vypadlo tolik nadávek, kolik by jich ani celý facebook nedal dohromady. Jak se mi podařilo za jednu podělanou noc tolik věcí?! A jak jsem si, do hajzlu, mohl nechat vyperoxidovat vlasy?!

Shiro otevřel dveře a starostlivě na mě pohlédl.

„V pohodě?"

„V pohodě?! Jak by mohlo?! A co má být tohle?!" poukázal jsem na blonďatou hlavu.

„Mě se neptej. Nevím, cos dělal celou noc. Našel jsem tvoje oblečení, je taky docela v dezolátním stavu, půjčím ti něco svého..."

„Dík..." zamumlal jsem a došel k němu. Uklidňoval jsem se s tím, že na mě ta blond nevypadá až tak špatně, ale stejně jsem se musel co možná nejdříve obarvit zpátky na černo.

„Pověz mi rovnou... Zjistím ještě něco šokujícího?" koukl jsem na něj zoufale.

„No... Vypadá to, že tetování nemáš a piercingy taky ne... Takže pokud od tebe nebude nějaký poškození majetku, je to asi vše..."

„Bože... Netušíš, kde bych mohl mít peněženku, mobil a klíče?"

„Měls je u sebe," uklidnil mě, „Máš to na stole. A pojď, dám ti něco na sebe..."