Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 53.

Nemělo moc smysl se v tom šťourat, tak jsem se vybral domů. No, spíše zase nenápadně k Akaiovi, protože mi bylo u mého bydliště řečeno, že to bude zpřístupněno až zítra. Bylo štěstí, že jsem dokázal i ve svých málo věcech vyhrabat klíč. Ještě nebyl doma, tak jsem si připadal trochu blbě, ale zkonstatoval jsem, že mě při nejhorším vykopne ven.

Z toho, co jsem za tu dobu vypozoroval, jsem tušil, že se vrátí až tak za dvě hodiny, což byla spousta času. Rozhodl jsem se tedy ho využít a udělat alespoň něco z jeho nepříliš bohatých zásob k jídlu, abych tam nebyl jen jako příživník. Kor, když to mezi námi teď dost skřípalo.

Měl jsem docela štěstí, že Shiro byla zrovna někde na toulkách, protože se mi alespoň nemotala kolem a nekradla maso, což už se nejednou stalo. V klidu jsem si tedy vše udělal a načasování jsem měl taky vcelku dobré. Bál jsem se, aby se moc nezdržel a nevystydlo to, ale mohlo uběhnout tak deset minut, co jsem dovařil, když klaply dveře.

„Ahoj..." pozdravil jsem ho, co se objevil u dveří do kuchyně s mírně překvapeným výrazem.

„Co se stalo?" zeptal se překvapeně.

„Což takhle trochu vděku?" odfrkl jsem si trucovitě, „Dlouho se další večeře nedočkáš."

„Byl bych rád, jestliže se to váže k tvým úletům..." Na to jsem mu nic neřekl, jen protočil panenky. Akai zašel do pokoje se převléci, tak jsem nám mezitím nandal a dal to na stůl. Posadil jsem se a počkal na něj, než si sedl naproti a přejel jídlo zkoumavým pohledem. Další chvíle, kdy jsem se musel kousnout do jazyka, protože se na něj už drala klasická poznámka o jedu. Síla zvyku.

„Dobrou chuť..." zamumlal jsem a pustil se do jídla. Sebechvála prý smrdí, ale to jídlo bylo dobré. V tichu jsme oba dojedli.

„Chceš něco k pití?" zeptal se Akai, co odložil příbor.

„Jo, asi čaj," pokývl jsem hlavou a zvedl se, abych sklidil. Ta atmosféra mi přišla ještě horší jak včera, iritovalo mě to.

„Co v práci?" snažil jsem se nějak navodit rozhovor, aby nebylo takové ticho.

„Dneska byl docela klid," odpověděl suše a střelil po mně skeptickým pohledem, „Odkdy tě to vlastně zajímá?" ušklíbl se mírně. Jo, skvělá konverzace.

„Nemůžu se zeptat?"

„Nebráním ti." Zase jsem jednou dostal chuť praštit hlavou o linku. To nešlo.

„Co tě žere?" Jo, další hodně blbá otázka. A další chvíle, kdy bych si nejraději dal přes hubu.

„Co mě žere?" povytáhl obočí, „Vážně?" Přeběhl mi mráz po zádech. Uhnul jsem pohledem.

„N-ne... Promiň..." Raději jsem se zdekoval do obýváku, než se situace mohla vyhrotit ještě víc. Akai to naštěstí taky dále nekomentoval, jen přede mě postavil slíbený čaj a pustil televizi.

Schoulil jsem se i s horkým hrnkem do rohu a televizi ani moc nevnímal. Pohled mi stále sjížděl k Akaiovi. Na to, jak mě vždycky štvaly jeho kecy a chování jsem zjišťoval, že tohle mě irituje mnohem víc. Možná za to taky mohlo to, že jsem byl na vině já. Vlastně jsem mohl být víc než rád, že mě nechal u něj přespat a žádná vyšší očekávání vůbec nebyly na místě. Ale stejně mě to dost štvalo.

„Tak co je?" povzdechl si Akai a pohlédl mi přímo do očí.

„Co?" překvapeně jsem na něj hleděl. Zase jsem se dostal do nebezpečné situace.