Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 23.

Chvíli na mě upřeně hleděl a pak přikývl. „Dojdu pro něj..."

Obrátil jsem židli zpět a drbal kočku. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nebyl schopný se ani na jednu pořádně soustředit. Kočka se mi otřela o tvář, protáhla se kolem mě, seskočila dolů a cupitala k misce. Sledoval jsem, jak se potýká s granulemi, dokud se zase neobjevil Akai.

„Tady," podal mi obálku. Váhavě jsem ji vzal a koukl na něj. On mě ale ignoroval a šel umýt hrnky. Tak jsem obálku váhavě otevřel a přečetl si onen krásný vzkaz. Nebylo to psáno příliš vlídně, asi takovým způsobem, jako byste dávali padáka právníkovi, který vás potopil. No, vzhledem k tomu, o kolik peněz jsem ho připravil, to docela odpovídalo. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Vlastně jsem to čekal, spíš mě štvalo to, co z toho vyplívalo. Nijak extra mě neštvalo, že se mě rozhodl vydědit, ale to, že všechno padne Akaiovi, už byla jiná věc. Vzhlédl jsem od dopisu a propaloval drahého bratříčka pohledem. Opět jsem byl pro jednou rád, že jsem z domu vypadl.

Akai na mě tázavě pohlédl, když si všiml mého vražedného pohledu.

„Co?" utřel si ruce a došel ke mně, „Co píše?"

„Nic..." Přeložil jsem papír a začal ho hezky na kousky trhat. Akai moje počítání skepticky sledoval. Hodlal jsem si ho vzít s sebou, protože on by byl dozajista schopný to jak puzzle poskládat zpátky. Strčil jsem si útržky do kapsy.

„Asi nic usmiřujícího a veselého," ušklíbl se.

„I kdyby to bylo usmiřovací, poslal bych ho do háje..." odvětil jsem a chtěl vstát. Kočka mi ale skočila do klína a uhnízdila se tam. Zrádkyně. Akaiovi to neuteklo a pousmál se.

„Asi si tě přece jen oblíbila." Čupl si vedle mě a drbal kočku, která vrněla, jako by byla v sedmém nebi.

„Až tak podobná mi zase není," konstatoval jsem nakonec.

„Jen má dobrou náladu. Dokáže být protivnější než ty, věř mi. A ty když máš dobrou náladu, tak se taky dokážeš chovat takhle. Byť jen s kamarády. A až tě přejde nálada, prostě si jdeš dál." Zatahal kočku za ucho. Ta se nespokojeně zavrtěla a otočila se k němu zády. Přitom se mu, jako by to byl největší možný dar, otřela ocasem o obličej. Akai se pousmál a opřel si hlavu o moje stehno a spokojeně drbal kočku.

„Eh... Máš těžkou hlavu..." řekl jsem odměřeně. On si povzdychl a narovnal se.

„Vidím svého bratříčka po třech letech a on je tak chladný..." prohlásil dramaticky a položil si ruku na hruď, jako by ho z toho bolelo srdce. Jestli jsem před tím byl odměřený, tak nevím, co jsem byl teď.

„Za to ty se furt chováš jako magor..." Akai po mě střelil zkoumavým pohledem, který se mi ani trochu nelíbil. Raději jsem se věnoval kočce.

„Za chvíli půjdu," řekl jsem po chvíli ticha. Kočka ke mně natočila ucho a pak spala dál.

„Troufám si doufat v ještě jednu věc, než půjdeš," usmál se Akai. Zas ten špatný pocit.

„Jakou?" zeptal jsem se podezřívavě.

„Pusu na rozloučenou." Tvářil se jako andílek. Nejspíše to vážně bude herectví, nějak mu ta maska přestávala sedět.

„Proč ne," pokrčil jsem rameny, zvedl Shiro a políbil ji na čumák. Kočka uhnula hlavou a když jsem ji položil na stůl, seskočila dolů a trucovitě odkráčela pryč.