Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 40.

„Máš nějaký prášky?"

„Ne."

„A teplotu máš?"

„Asi."

„Co ti je? Špatně od žaludku nebo co?" Už ani neodpověděl, pouze vydal neidentifikovatelný pazvuk a já musel opět potlačovat škleby.

Chvíli jsem ho sledoval. On zavřel oči a odpočíval. Pak jsem mu dal ruku na čelo. Byl dost horký.

„Možná bys měl k doktorovi." Stočil ke mně prvotřídní vraždný pohled.

„Co tam?"

„Co asi? Vyšetřit a nechat si předepsat něco, co ti udělá líp."

„Nějaký prášky na teplotu mám, to stačí," zavrčel.

„Pro jistotu. Třeba se z toho vyklube angína."

„Nikam nejdu."

„Snad by ses nebál doktora."

„Měl bych?" Zněl už dost podrážděně.

„To já nevím. Ale děláš jak malý dítě," odfrkl jsem si. Když dlouho nic neodpovídal, zvedl jsem a postavil na čaj. Zůstat v mé péči nebylo to nejlepší, co si mohl vybrat, ale když si to tak přál...

Donesl jsem mu hrnek s čajem a postavil to na noční stolek.

„Bral sis něco?" zeptal jsem se.

„Jo, vše potřebné, nech mě spát..."

„Máš tady čaj... Měl bys ho vypít, dokud je teplý."

„Je vedro i tak."

„Fifleno..."

Otočil se na bok směrem ke mně a pohlédl na mě odměřeně. Pak se pomalu posadil a povzdechl si. Sáhl po čaji a napil se. Přitom mě sledoval, jak stojím kousek od něj.

„Kdes byl?" zeptal se po chvíli unaveně opět trochu upil.

„Fesťák," odvětil jsem klidně.

„Kde?"

„Nemáš to jedno?" Jen na mě odměřeně koukl a dopil v pár doušcích čaj. Pak ke mně natáhl ruku.

„Pojď sem..." hlesl. Delší chvíli jsem na něj hleděl, než jsem poslechl. Co by chtěl dělat, když vypadá jak mrtvola?

Čapl mě a až s překvapivou silou mě stáhl dolů a lehl si se mnou. Přitiskl si mě k sobě.

„Hej!" zaprotestoval jsem a koukl na něj nevraživě.

„Buď chvíli ticho," řekl jen a zavřel oči.

Cosi jsem zabručel, ale dál jsem do něj nic nehustil. Byl vážně horký, což bych uvítal v jiném ročním období, ale teď mi bylo vážně jen hnusný vedro.

Vydržel jsem s ním ležet asi hodinu a i když jsem se snažil usnout, nedařilo se mi to. Nakonec jsem vymanévroval z jeho sevření aniž bych ho vzbudil a šel raději do kuchyně, kde jsem si napustil vodu a hodil do ní led. To bylo příjemnější, mnohem.

Pak jsem roztelil v obýváku a kuchyni všechna okna a uvelebil se v průvanu. Shiro se za mnou zanedlouho přišla chladit a relaxovali jsme spolu. V tom chládku se mi i podařilo usnout na hodinku. Pak se Shiro začala doprošovat jídla a vzbudila mě.

Dal jsem jí najíst a pak zavítal navštívit Akaie. Furt chrápal jak zařezaný. Jen jsem si povzdychl a znuděně se vrátil do obýváku. Do práce jsem musel až zítra a stejně jsem se mohl unudit. Zapnul jsem si tedy alespoň televizi a nudil se u reklam.