Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 20.

Neodešel jsem první, ale vešel jsem se do první pětice. Nevím, jestli jsem se o tom tolik potřeboval ujistit, ale bylo mi jasné, že do toho kolektivu už nezapadám. Za ten rok a půl, co byli beze mě, se hodně věcí změnilo a já nebyl u toho. Většinou jsem ani nevěděl, o čem je řeč, nebo když vzpomínali, tak většinou jen na čtvrťák, což mě také nechávalo stranou. Upřímně, docela se mi ulevilo, když jsem odešel. S povzdechem jsem sedl do auta a nastartoval. Vzal jsem to oklikou kolem našeho, no, teď spíš jejich, domu. Nic moc se nezměnilo, jen si macecha udělala zahrádku. S jistou nostalgií jsem projel kolem. Nadešel čas, abych to vše konečně úplně odstřihl, byť to bylo těžké. Přec jen, tohle místo bylo místo mého dětství. Nenarodil jsem se tady, jsem americké dítě. Přesto jsem ale v tom pitomém městě žil dost dlouho na to, aby bylo sakra těžké se od něj odpoutat. I po třech letech.

Pocit trochu opadl, když jsem se vrátil domů. Hodil jsem klíče na stůl a svalil se na pohovku. Nechyběla mi rodina, ale chyběl mi můj život před příchodem Akaie a jeho máti. Chyběla mi stará škola i staří přátelé. Ale toho všeho jsem se nadobro vzdal ten den, co jsem napsal ten krásný vzkaz.

Hleděl jsem do stropu a snažil se zahnat příval emocí. Kupodivu jsem si vzpomněl i na Akaie. Kam asi šel na školu? Nedivil bych se, kdyby se na vejšku vykašlal a raději se věnoval sportu... nebo prodával v Tescu. Jen těžko si u něj lze představit něco pořádného. Pro jednou jsem zalitoval, že jsem si ho tehdy nepřidal na faceu. Byl jsem vážně zvědavý. Ale což.

Přemohl jsem se a vytáhl si poznámky a začal se učit. Dlouho mi to nevydrželo. Navečeřel jsem se, umyl a šel spát. Byl to mizerný den.

Tu noc se mi zdály divné sny o mém starém životě a hodně o Akaiovi. Bylo to děsivé. Hodně se vracely k... no, k našim slavným společným nocím. Rozhodl jsem se, že se do toho prokletého města už nikdy nevrátím.

Ráno bylo hrozné, protože jsem si připadal, jak kdybych se do těch dob vrátil. Brr. Dal jsem si dlouhou koupel a pak utíkal do školy. Rozhodl jsem se, že tam přece jen zajdu. Lepší poslouchat přednášku, než se utápět v sebelítosti celý den, ne? Ale asi to nebyl dobrý nápad, protože se brali samé nudné věci. Akorát praxe byla boží, jako vždy. Tu bych si nechal líbit pořád.

Okopíroval jsem si od kámoše poznámky ze přednášek, na kterých jsem nebyl a po škole mazal domů. Ano, takto vypadal můj běžný den, akorát jsem ještě musel do práce. Byl jsem ale rád, že jsem si dneska vzal volno. Dal jsem si maratón filmů jako správný forever alone a přežral se popcornem. Jo, to je život. Spát jsem šel ve čtyři ráno a vstal v poledne, akorát na oběd a výběh do práce. Moc jsem se nepřecpával, když pracujete v restauraci, vždy si něco uždíbnete. A za den je toho dost.

Popadl jsem všechno potřebné a šel. Měl jsem čas, ale co. Když mám čas lenošení, většinou jdu dříve a šplhám si u vedoucí.

Jak se říká, náhoda je blbec. Jít o chvíli dřív či později... No nic.

Na ulici jsem narazil na starého spolužáka a jednoho z nej kámošů, jaké jsem měl. Škoda jen, že bydlel tak daleko. Právě proto mě překvapilo, že jsem ho tu potkal.

„Nazdar, co tady děláš?" zeptal jsem se zvesela.

„Byli jsme v rámci školy na jedné akci nedaleko. Dneska tu přespíme a pak pomažme zas domů. Ale on si tady chce najít nějaký podnájem, protože v tomhle zapadákově je všechno levný a navíc to je jen půl hodina busem do školy," rozpovídal se Shin. Koukl jsem na vysokého kluka stojícího vedle. Na očích měl brýle a koukal kamsi do strany, v uších sluchátka. Černé vlasy mu spadaly přes jedno oko jak emoušovi. Uchechtl jsem se.

„Je to zvláštní, že odsud je to všude blízko, až si tu školy téměř ubírají životní prostor, co?" zasmál jsem se. A byla to pravda. V tomhle městě byl pomalu zázrak narazit na důchodce. Samý student. Bylo to jak z nějaké podivné parodie.

„Pff, asi tak! Tohle město je prostě prokletý, říkám to pořád. Jednou se od něj vzdálím hooodně daleko."

„Však to už známe. A co škola? Já bych učitele vážně dělat nemohl. Nesnáším děti."

„S dětmi taky dělat nehodlám. Chci být středoškolský učitel. Možná i profesor, to by mohlo být zábavné."

„Ani náhodou," otřásl jsem se, „Když si vzpomenu, jak jsme učitele týrali... Ne, fakt ne, obdivuju tě!"

„Blázen jsi tady ty s tou svojí biologií. Kdo se tím může zabývat?"

„Je nás docela dost, hele," řekl jsem nevinně.

„Je pravda, že magorů tady běhá hodně..." poškrábal se na bradě.

„A ty jsi mezi nimi též."

„Alespoň nevedu první linii jako ty."

„Protože jsi na to moc blbej..."

„Šmejde," praštil mě káravě pěstí do ramene. Takovéhle "hádky" jsme mívali v jednom kuse a musím říci, že jen málokdy jsem vyhrál já.

„No vidíš to, ani bych vás nepředstavil!" Vytáhl emoušovi sluchátko z uší. „Tohle je můj bývalý spolužák ze střední, Shironome Taiga."

Pohlédl jsem na něj a všiml si, jak ztuhl a pohlédl na mě. Tázavě jsem na něj hleděl. Však můj tázavý pohled se změnil ve zděšený po Shinových dalších slovech: „A toto je můj nový přítel ve zbroji, Kurokuma Akai."

Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, jen na kluka vyděšeně hleděl. Do prdele, do prdele, do prdele, do prdele....

On se po chvíli pohnul a sundal si brýle z očí. Zabodl se do mě známý ledový pohled světle modrých očí. Jediné, na co jsem se zmohl, byl nervózní smích. Věřil jsem, že se už nikdy nepotkáme. Bylo to příliš velké přání.

Napjaté ticho narušil až Shin: „Ehm... Vy se znáte?" Neklidně mezi námi těkal očima. Konečně jsem se přestal tvářit, jako bych viděl ducha, a že mi to tak i připadalo.

„J-Jo... Docela... dobře..." hlesl jsem a uhnul pohledem k Shinovi, jako by byl můj jediný záchranný bod. Akai nic neříkal, jen mě dál probodával pohledem. Snad bych byl i radši, kdyby mě seřval, než vnímat tu výtku a zlost.

„Když mě omluvíte, pánové, za chvíli musím být v práci, takže už půjdu..." řekl jsem s nuceným úsměvem a věrohodně se podíval na čas na mobilu.

„Dobře..." zamrkal Shin překvapeně.

Nahodil jsem co možná nejrychlejší chůzi a hnal se pryč. Stále jsemv zádech cítil Akaiův pohled, který byl ostřejší než dýka.