Skolióza

4. kapitola

Nastala sedmá hodina ranní. Zazvonil budík, posadila jsem se na postel a vypnula ten zvuk, který tak nesnáším. Máma přišla do pokoje a začala mě uklidňovat a říkat, že vše bude v pořádku. Nebude, pomyslela jsem si v duchu. Nahlas jsem však špitla: "Všechno bude v pořádku," a usmála se. Vyšla jsem společně s mámou z pokoje, táta se už díval na televizi a popíjel svou ranní kávu. Zavřela jsem dveře, které cvakly. Táty oči se odvrátily od televize ke mně. Věnoval mi jeden lítostivý pohled. Šla jsem po studené podlaze do kuchyně, tam si uvařila kakao a namazala chleba máslem a marmeládou. Sedla jsem si na gauč k televizi a tudíž i k tátovi. Otočil se ke mně.

 "Hned, jak vyjdete od doktora, tak mi zavolejte, budu na to čekat."

"Ano, neboj, hned ti zavolám," odpověděla jsem.

"Tak já jdu do práce, ahoj," dal mi pusu na čelo.

"Pa," usmála jsem se.

Po ranní rutině mi už zbývaly jen boty, do kterých jsem rychle vklouzla a vyjely jsme. K doktorovi cesta trvala přibližně pět minut. Sedly jsme si do čekárny a vyčkaly na příchod sestřičky. 
Konečně jsme vešly do dveří doktora. Ten se pousmál, když jsem řekla dobrý den a pozdrav mi a mámě opětoval. 

"My jsme přišly s tím, že Vendy má na zádech hrb a vystrčený bok. Ty záda ji bolí a je často unavená. Dívali jsme se na internet a má všechny příznaky týkající se skoliózy," začala máma.

 
Doktor se na ni nechápavě podíval a řekl, ať si svléknu tričko. Udělala jsem, co mi řekl a postavila se k němu zády. 

"Tak a teď se předkloň."  

Předklonila jsem se a slova co jsem slyšela, bych nejradši slyšet v životě nechtěla.

"Skolióza to je. Nicméně je to hrozně zvláštní. Takový případ jsem tu za čtyřicet let co tady pracuji neměl. Pošlu vás na rentgen a potom se uvidí, co dál."

Máma se rozbrečela. Já zůstala silná a objala ji. Vyšly jsme od doktora zase k sestřičce. Uviděla mámu a začala říkat, že to bude dobré, vyřeší se to a další podobné výrazy, o kterých jsme věděly, že nejsou pravdivé. Máma se snažila neplakat. Potom její snaha zabrala a přestala. 

Sedly jsme si do auta a hned volaly tátovi. Když mu máma všechno líčila, znovu se rozplakala. Přijely jsme domů a znovu projížděly internet. Četly jsme, že se skolióza léčí buď cvičením, korzetem anebo v nejhorším operací.
Druhý den ráno nás čekal rentgen. Znovu jsme vyrazily autem do města a vyšly po schodech velké budovy. Na rentgen nečekalo moc lidí, a tak jsem šla na řadu velmi rychle. 

"Dobrý den," špitla jsem.

"Ahoj," odpověděla doktorka, která seděla u počítače. Máma se mnou nebyla, protože by jí rentgen ozářil. Postavila jsem se k velké šedé tabuli a sundala si tričko. Namířila na mě tím strojem.

"Teď chvíli nedýchej a nepolykej," řekla důrazně.

Se snahou být co nejvíce narovnaná jsem se dívala na křížek, který byl na přístroji. Má snaha byla stejně marná, protože když máte páteř zkroucenou jako jsem ji měla já, nenarovnáte se ani kdyby jste chtěli sebevíc. Byly to tak dvě vteřiny a rentgen byl na světě.  

"Můžeš se obléknout, za tři dny bude rentgen hotový na CD, tak si pro něho přijď. Vem si s sebou taky pětadvacet korun. Budu tě očekávat kolem čtrnácté hodiny," oznámila a hezky se na mě usmála.

"Dobře, nashledanou." 

Vyšla jsem ven z tmavě hnědých dveří. Máma se hned vyptávala, kde mám rentgen, tak jsem ji zopakovala informace od doktorky.

"Zajdu tam po škole," navrhla jsem.

"Dobrý nápad," usmála se na mě.

"Teď si musíme počkat na rentgen a pak budeme zase chytřejší."

Ahoj míli čtenáři!
Doufám že se vám kapitola líbila. Budu ráda za každý komentář, hlas nebo přečtení. Mějte se krásně a u další kapitoly❤