Skolióza

46.kapitola

6.den na oddělení JIP

Tento den jsem neprožila nic zvláštního, snad jen to, že mi dávali infuzi krve, musím se přiznat, že tohle bylo vážně nepříjemné, vidět, jak krev stéká hadičkou do mé levé ruky.

Jako obvykle mě probudily usměvavé sestřičky ráno v šest hodin, po probuzení následovalo umytí se a pak malá vizita. Na vizitě se mě doktoři ptali na otázky typu jak se mám nebo jestli nemám nějaké problémy, zahýbala jsem prstama na nohách a bylo po vizitě. Sestřičky přinesly obří snídani a já se posadila. Opět jako každé ráno jsem dostala rohlíky, jogurt, med, máslo, marmeládu a kávu, ale ta mi nechutnala, tudíž jsem si k snídani dala vždy ovocný čaj. Tohle ráno jsem na nic neměla chuť, avšak jeden rohlík jsem do sebe nasoukala. Po snídani přišla černovlasá rehabilitační sestra, se kterou jsem šla chodit. Rovnou jsem si zašla na záchod, abych potom zase nemusela volat ty znechucené sestry. Jasně že tam nebyly jen ty, vlastně tam byly jediné dvě, které měly vždy náladu na zabití, ostatní byly hodné a ochotné. Když jsme se vrátili na pokoj, ještě chvíli jsem cvičila. Nejspíš o hodinu později mě sestřička napojila na již zmíněnou infuzi. Takhle probíhal šestý den na JIPu.

7.den na oddělení JIP

Dnes je druhý nejšťastnější den v nemocnici. Druhý proto, že první nejšťastnější den je den, kdy mě propouštěli z nemocnice. Ale zpět k sedmému dni, dnes mě přesunou z JIPu na normální pokoj. Nemůžu se dočkat. Sestřičky ještě dokončují poslední papíry k převozu na normální pokoj. Už ráno mi sestra sundala tlakoměr a jednu kanylu, jedna mi ještě zůstala na vrchní straně dlaně.
Stále se utápím v té bolesti, cokoli udělám, jen malé zvednutí ruky, vlna bolesti mi projede od krku až do beder. Stále se mi chce brečet, ale teď mi spadlo pár slz štěstím, že už nebudu na jednotce intenzivní péče. Strašně moc se těším na mamku, nejde to ani popsat slovy. Ručička přeskočila na jedenáct hodin a do místnosti vtrhly tři sestry. Jedna mě odpojila ze všeho, na čem jsem byla napojená, druhá šla dát analgetika holce, která byla se mnou a ještě s jednou další na pokoji a třetí už pomalu odjišťovala zabržděnou postel. Když bylo vše hotovo, rozloučila jsem se s holkama a s celou postelí jsem jela na pokoj. Doteď si pamatuju tu bolest, která se vždy dostavila, když jsme přejeli práh dveří.
Přijela jsem na pokoj, kde jsem byla první noc při přijetí do nemocnice. Tu druhou jsem spala už na jipce. Sestra mi dala pytlíček, kde jsem měla všechny cennosti, takže mobil, nabíječku a prstýnek. Konečně jsem zapla mobil a napsala mamce, že mě převezli na normální pokoj. Pak jsem napsala Adél a Lucy. Podívala se na sociální sítě, psala si s lidmi a konečně jsem měla co dělat, měla jsem podněty, nad kterými přemýšlet.

Ahoj milí čtenáři! Snad se vám po dlouhé době kapitola líbila.
Holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly.❤