Skolióza

21. kapitola

7:00 hod.
Sedla jsem si na postel a vypla budík. Rodiče už seděli v obýváku a popíjeli svou ranní kávu.
"Ahoj" pozdravila jsem je s úsměvem. Dneska jsem už nebyla tolik ve stresu. Na ty všechny doktory si časem zvyknete a už jsem to tak nebrala, že zase někam jedu. Vyčistila jsem si zuby a upravila vlasy. Poté se šla do pokoje obléct do oblečení, které jsem si včera připravila. Rodiče byli také připravení k odjezdu do Brna na konzultaci. Mamka ještě zabalila všechny lékařské zprávy, které jsme po dobu léčby dostali a už jsme mohli vyjet. Prvních dvacet minut jsem se dívala z okna a přemýšlela, nebo jsem poslouchala ve sluchátkách písničky. Potom jsem usla.
9:45 hod.
Probudila jsem se houkáním sanitky na dálnici. Zeptala jsem se mámy, za jak dlouho budeme v nemocnici.
"Už tak za pět minut" odpověděla.
Stres ve mně začal proudit po doslovení máminých slov.
Dojeli jsme k nemocnici na parkoviště, avšak nemohli jsme najít místo k zaparkování, proto jsme museli vjet do ulice, kde jsme auto nechali. Vešli jsme do dveří a hledali informace. Všude bylo šíleně hodně lidí a chaos. Sestřičky pobíhaly mezi lidmi po chodbách a buď se ztratili ve dveřích, nebo je odvezl výtah do jejich určeného místa. Našli jsme informace a řekli paní za pultem, že máme sjednanou schůzi s panem docentem.
"A on o vás ví?" Zeptala se paní okolo padesáti let.
"Ano, psali jsme si" odvětila mamka. Dala nám číslo a poslala nás se posadit do čekárny. V čekárně bylo nejmíň šedesát lidí a to nemluvím o lidech, kteří postávali na chodbě vedle čekárny. Stále vyvolávali jiná čísla, kromě toho našeho. Patnáct minut... půl hodiny... hodinu. Stále nic. Stále jsme tam seděli a čekali.
"Číslo 356" ozvalo se čekárnou po hodině a půl čekání. "Konečně" zašeptala jsem. Zvedli jsme se z plastových, modrých židlí a šli do docentovy kanceláře. Dveře byly otevřeny sestřičkou a tak jsme vešli a všichni slušně pozdravili. Doktor byl šíleně moc příjemný a milý. Měl kolem padesáti let, hnědé krátké vlasy a kancelář měl velice hezkou. Velký, nadýchaný gauč stál u stěny, na který nás vyzval se posadit. Usadili jsme se na pohodlný gauč a pan docent se usadil naproti nám na křeslo. Rodiče s docentem řešilo všechno možné. Ptali se na různé otázky a docent jim odpovídal. Vše jsem pečlivě poslouchala. Dají mi do každého obratlu šroub, na který následně napojí dvě tyče a páteř srovnají prostě na sílu. Musí tu rozsekanou páteř na konec zasypat kostními štěpy, které se berou buď z žeber, nebo zbydou z té páteře, kterou rozvrtají, rozsekají a tak. Po operaci nebudu schopná nastoupit do školy. Až za čtyři měsíce od operace a nebudu moct dělat žádný sport, jen mi dají nějaké cvičení abych posílila svaly na zádech, aby to instrumentárium nedrželo celou páteř, proto musím nabrat nějaké svaly. Mám se připravit na hodně velkou bolest na JIPce- jednotka intenzivní péče, i přes to, že mi budou dávat morfium (velmi silný lék proti bolesti). Také se musím připravit na velkou jizvu přes celé záda. A to nejhlavnější... musím celé čtyři měsíce chodit vzpřímeně a nesmím se ohnout. Také nebudu moct udělat nějaký doskok, dopad či otřes. Nebudu se moct oblékat sama ani koupat, se vším mi musí někdo pomoct. Nejhorší varianta je pád, kostní štěpy ještě nebudou srostlé a proto by se to celé pokazilo, zlomilo, ohlo a šla bych na reoperaci (opakovaná operace). Poté se zeptal, zda s sebou máme rentgeny mé páteře. Samozřejmě jsme měli a tak je zapnul na počítači. Řekl, ať se jdeme podívat. Uviděla jsem obrazovku a náhle jsem v sobě ucítila slova jako šok, zděšení, zklamání a nebo smutek. Nikdy předtím jsem mé rentgeny neviděla, to až teď. Myslela jsem, že mám jen trochu vyhlou páteř, ale takhle. Bylo to, jakobych uviděla v mé páteři obrácené písmeno C. Domluvili jsme se na termínu operace. 22.2. mám nástup do nemocnice a 23.-24.2. mě budou operovat. Nicméně předtím musím projít předoperačním vyšetřením. Zeptal se nás, jestli si chceme všechna ta vyšetření oběhat sami a nebo jestli chci přijet do nemocnice tady na tři dny a oni by ty vyšetření udělali. Rodiče se rozhodli, že to uděláme sami. Akorát že vyšetření musí být čerstvé nejvíc deset dnů před operací. Ty vyšetření nám vytiskl do lékařské zprávy. Byly to spirometrie, neurologie, odběry krve a moči, kardiologie, RTG plic, anesteziologie. Narkózu bych měla celkovou, jelikož je to velmi náročná a dlouhá operace. Dýchat za mě bude přístroj, který mi dají od pusy až do plic a na konci operace mě probudí ještě na sále a tu hadici mi musí vyndat, takže potřebujou, abych už dýchala. Ale prý si to nebudu vůbec pamatovat a až se vzbudím na JIPce tak si budu myslet, že jsem vzbuzená v novém těle od operace poprvé. Poté budu mít hadičky v nose, které povedou do žaludku. Protože budu otočená na zádech tak abych nezvracela když budu v narkóze. A potom na ruce nějaké ty kanyly (viz média). Nebudu moct chodit, to až za dva dny od operace, takže budu mít cévku. Připravil mě opravdu na skoro všechno, ikdyž myslím, že až se po operaci probudím, bude mě čekat hodně nepříjemných překvapení.

Ahoj milí čtenáři!
Doufám, že se vám kapitola líbila. Budu hrozně šťastná za každý komentář, přečtení nebo hlas. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊 Jinak chci hrozně moc poděkovat za 1,62 K přečtení😆 moc si toho vážím, děkuji🙏🙊❤