Příběh šťastné dívky plnící si své sny, které se v okamžiku zhroutil svět. Najde cestu zpět?
Podle skutečné události.
3.3. 2017~ #1 populárně naučná kniha
Asi kolem čtyř hodin odpoledne za mnou přišla opět rehabilitační sestra. Tak, jako vždy jsem si sedla, chvíli se dívala do dálky a následně se postavila na béžové linoleum. Naše cesta byla stejná jako obykle, tedy, šly jsme kolem sesterny, kde se na mě dívaly sestry s úžasem v očích a zazněly hlášky typu "JIPkový pacient" ironicky, nebo mi ze srandy sestra nabídla přespávačku s filmem u ní doma, s popcornem, colou a ráno by mě zase vrátila do nemocnice. Hned jsem měla zlepšenou náladu. Když jsem se vrátila na pokoj, jedna z dívek, které tam se mnou byly mě označila za šikovnou, když viděla, jak chodím. Ona totiž ještě nemohla. Ještě nestála po operaci na nohou. Ale určitě jí to půjde tak jako mně, je totiž taky moc šikovná. Myslím, že bych jí i srovnala se sebou. Lehla jsem si, cvičila a následně usnula. Cesta, cvičení a emoce mě unavili. Tentokrát bylo mé probuzení až na večeři, tudíž o půl šesté. Namazala jsem si rohlík s máslem a s medem. Rohlík byl tvrdší, ale tím, že jsem měla hlad mi to nevadilo. Poslední sousto a napila jsem se čaje, z tácu jsem si dala na stolek jablko, protože jsem měla svou noční svačinku ještě v osm večer. Lehla jsem si a přišel za mnou doktor. Nebyla vizita ani nic takového, proto jsem se celkem vyděsila. První se mě zeptal jak se mám a jak se mi dýchá. Na vše jsem odpověděla dobře. Druhá otázka mě už opravdu zaskočila. Že by se stalo něco s plícemi? Pak si pročítal kartu, která byla u noh mé postele, na takovém výklenku. Zavřel mou kartu a beze slov odešel zamýšlený ve svých myšlenkách. Mně tato návštěva stále vrtala hlavou. Byla dost divná. Šel jen za mnou, na holky ani nepromluvil, pominu tedy pozdrav. A ptal se mě na dýchání, na tuto věc se nikdy žádný doktor neptal. Začala jsem přemýšlet o tom, že by mi něco mohli udělat s plícemi při té operaci. Mírně jsem ve své hlavě panikařila. Z mých myšlenek mě vytrhla černovlasá plnoštíhlá zdravotní sestra, která držela v ruce nějaké hadičky. Přišla ke mě a začala je zapojovat na ten obrovský přístroj nade mnou do zdířky "O2", takže do kyslíku. Pak mi vysvětlila, že je teď musím mít, protože mám nedostatek přísunu kyslíku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Musím ale uznat, že to bylo zajímavé, vcítit se do role Hazel Grace Lancasterové z mého nejoblíbenějšího filmu Hvězdy nám nepřály. Nicméně, pořád mě to šimralo a bylo to zkrátka nepříjemné. Když jsem si je na chvíli sundala, často jsem na ně zapomněla, a tak si je pak hned rychle zase zpátky nasadila. Hodiny utekly vcelku rychle a byl čas na mou večerní svačinku. Měla jsem na to jablko takovou chuť. Snědla jsem ho celé, jen jadérka zbyla. Když jsem konečně přes neutuchající bolest usnula, probudil mě Kuba, zdravotní bratr, kterému se tak říkat mělo Přišel mi vzít krev. Byla jsem v tu chvíli rozespalá, proto jsem ani moc nevnímala. Trochu jsem zapumpovala levou rukou a pak jen cítila trochu štípnutí. "Sakra" zaklel Kuba, když se netrefil do žíly. Musela jsem teda pumpovat pravou rukou. Opět štípnutí, ale zase se netrefil. Šel tedy opět na levou ruku. Krev konečně nabral a já jsem měla rozpíchané obě ruce. Zalepil mi obě náplastí a já ho poprosila o pití. Dal mi napít a řekl, že už můžu pít klidně sama. Když odešel, hned jsem si to zkusila. Vzala jsem opatrně sklenku s čajem a brčko si dala do pusy. Nebudu vám lhát, trochu jsem se polila. Aspoň jsem už ale nemusela volat sestřičky. S dobrým pocitem a se vzpomínkou na Kubu, která mě vždy rozesmála jsem se ponořila do říše snů.
Ahoj milí čtenáři! Snad se vám po delší době kapitola líbila. Holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčímporadím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊
