Skolióza

18. kapitola

Nastal víkend a já byla domluvená s Ady. Kolem patnácté hodiny jsem měla k Adel dorazit. Bylo teprve jedenáct dopoledne a proto jsem měla ještě hodně času. Zašla jsem si ven na zahradu utrhnout lístky meduňky a poté je v kuchyni vhodila do mého nejoblíbenějšího hrníčku s nápisem I ♥ WHITE a zalila vroucí vodou. Dvě lžičky cukru by nesměly chybět a tak jsem si čaj osladila a šla si sednout k televizi, kde jsem si pustila můj oblíbený film Hvězdy nám nepřály a uvelebila jsem se na gauči s meduňkovým, teplým čajem. 

Film skončil a já šla do svého pokoje, byla jsem doma sama. Mé oči nasměrovaly na parapet, kde stojí ze dřeva vyřezané LOVE a v písmeně O jsou hodiny (viz média). Ručička ukazovala třináct hodin a tři minuty a jelikož u Adel mám být kolem patnácté hodiny, rozhodla jsem se pomalu chystat a Adel napsala, že vlak jede v 14:16. Odepsala, že mi půjde naproti a vezme Miu (jejího pejska).

Vlak se mnou házel ze strany na stranu, až mě někdy zabolely mé pokřivené záda.

"Konečná stanice, prosíme vystupte" při těchto slovech jsem se začala zvedat ze svého místa u okna a kráčela ke dveřím. Vlak zastavil a já stiskla tlačítko na otevření dveří a sešla tři schody.

"Ahoj" pozdravili jsme se s Ady a už pokračovaly v cestě k Adél domů. Vyprávěla jsem ji o různých věcech a také o paní Hetrsové to, že tam budu chodit každou středu.

Nastal večer a my si udělaly popcorn a pustili film, u kterého nám oboum stékaly slané kapky po tváři.
Po filmu jsme se zachumlaly do peřin.
"Vendy, myslíš, že půjdeš na operaci?" Adél zesmutněla.
"Pořád doufám že ne, ale asi ano." Udržovala jsem slzy, které se draly na povrch.
"I kdyby jo, tak ty jsi silná a vše zvládneš" uklidnila mě Adél a já slzy nepustila ven. Už se pomalu ztrácely z mých očí.
"Jdeme spát? Mi se ještě nechce" zasmála jsem se na Adél.
"Mi též ne. Co jdem dělat?" Nadzvedla obočí.
"Nezahrajem nějakou hru na počítači?"

"A jakou?"

"Co třeba 'holku s ohněm' ?" Obě jsme se mé přezdívce zasmály, ale Adél věděla, že nevím přesný název hry.

"Tak jo" odpověděla s úsměvem a prstem nohy zapla počítač.

***

Od začátku všeho (masáží, fyzioterapií a cvičení) uběhly už tři měsíce a má křivka se ani nepohla. Vůbec se nerovná. Do datumu operace zbývá měsíc, jelikož dneska je 3.1., takže nejspíš operace proběhne.

"Vendy, probrali jsme to s taťkou a myslíme si, že operace bude nejlepší řešení. Jak ses rozhodla ty?" Řekla mi plačící máma. Rvalo mi to srdce jí vidět takhle a navíc když jsem věděla, že to je kvůli mě.

"Já si to taky myslím." Slzy se pustili na povrch a stékaly po mé tváři. Máma mě objala a řekla
"Neboj, spolu to zvládneme"

"Já vím" přitiskla jsem jí k sobě více.
Objímaly jsme se asi deset minut a poté mi máma oznámila, že se půjde koupat.
Já jsem zalezla do svého pokoje a napsala Ady, že operace je stoprocentní. Psaly jsme si aspoň půl hodiny a všechno rozebíraly. Konverzaci jsem skončila a vzala si pyžamo a odcupitala do koupelny, kde jsem se umyla. Potom mé kroky směřovaly do kuchyně, kde jsem si namazala rohlík máslem a marmeládou a odnesla si jídlo do obýváku. Tam už seděl táta i máma, kteří se dívali na zprávy. Svou večeři jsem snědla a talíř jsem odnesla do kuchyně.
"Dobrou" rozloučila jsem se s rodiči.

"Dobrou noc" odpověděli a já se odebrala do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby.
Zalezla jsem do postele a asi dvě hodiny byla na mobilu. Buď jsem psala wattpad, poslouchala písničky nebo si psala s Ady. Už jsem byla unavená a tak jsem šla spát.
Přivřela jsem oční víčka, ale nemohu spát. Slyším nějaké vzlyky, proto jsem vstala a šla se podívat do obýváku.
Uviděla jsem plačící mámu, kterou objímal táta. Bože, bylo mi jich tak moc líto. Rychle jsem zalezla zpět do pokoje a snažila se usnout. Po půl hodině snažení jsem konečně usla.

Ahoj míli čtenáři!
Doufám, že se vám kapitola líbila. Budu hrozně šťastná za každý hlas, komentář nebo přečtení. Mějte se krásně a u další kapitoly! 😊