Příběh šťastné dívky plnící si své sny, které se v okamžiku zhroutil svět. Najde cestu zpět?
Podle skutečné události.
3.3. 2017~ #1 populárně naučná kniha
6:00 h. Ze spánku mě vyrušilo rozsvícení zářivek a slova "dobré ráno" od dvou sestřiček. Museli jsme vstanout, ony nám ustlaly postele a pak nám sdělily, že v 7:00 h. bude vizita, proto se máme nějak upravit a vyčistit zuby. Umyla jsem si obličej a učesala vlasy, které jsem potom spletla do volného drdolu a vyčistila si zuby. Když bylo asi 6:50 h., převlékla jsem se do černého anděla, kterého nám tam přichystaly sestřičky, protože když je vizita, musí nám vidět na záda, logicky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byl to nějaký takový, omlouvám se, ale nenašla jsem černý, tak si prosím představte, že je černý. V tom andělu byla tak hrozné horko, byl totiž z nějakého materiálu, který neměl snad ani 1% bavlny. Celkem jsem se bála, jelikož vizitu zažívám v brně poprvé. Sestra mi ještě nachystala igelitový sáček, do kterého jsem si měla dát věci, které si s sebou vezmu na jipku. Dala jsem si tam sprchový gel, kartáček a zubní pastu, to bylo vše. Dveře se otevřely a do nich vstoupil pan docent s dalšími třemi doktory. První byli u Gabči, kterou operace čeká zítra. Potom jsem byla já, dívali se na mé záda. "Tebe operace čeká za chvíli že? Tak na sále" mírně se na mě docent usmál a já na něho také. Sestra mi hned po vizitě dala léky na uklidnění. Tohle bylo mé poslední pití vody, potom jsem už nemohla. Také snídani jsem neměla. Když sestra přišla, věděla jsem, že už nastala ta chvíle. V černém andělovi jsem už zůstala, takže jsem si lehla do postele, vedle sebe si položila ten igelitový sáček s věcmi a ona mě v posteli vezla na sál. Říkala, že si mám užít tu cestu, jelikož to nezažívám každý den, tak se projedu. Když jsme už "vyjížděli" na sál z pokoje, holky mi popřály, ať se mi všechno podaří a já v sobě dusila slzy. Míjeli jsme hodně doktorů a sestřiček, kteří se na mě vždycky usmáli, nejspíš lítostivě. Zajeli jsme do výtahu a jeli do 12. patra. Když jsme vystoupili/vyjeli z výtahu, jeli jsme kolem lidí, kteří čekali na chodbách. Všichni se dívali. Už jsem to nevydržela a slzy mi stékaly po obličeji. "Neplač, asi ten prášek ještě nezabral co?" Nadzvedla obočí sestra. Já jen přikývla a dál se dívala na míhající se zářivky nad mou hlavou. Hrozně jsem se bála, tento strach byl můj největší za celý život. Ikdyž mi sestra říkala ať nepláču, nešlo to. Slz bylo čím dál tím víc. Zajeli jsme do obrovských šedých dveří, na kterých byl červený nápis OPERAČNÍ SÁLY. Tam jsem si přelezla na operační lehátko.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem tam tak ležela, slyšela jsem třiskání operačních nástrojů. Přišla za mnou anestezioložka, která mi zapíchla jehlu do levé ruky, přesněji na hřbet ruky a předtím mi jen řekla "Teď to trochu píchne, ale potom už nebudeš cítit nic" a usmála se. Já se pokusila o úsměv, ale vůbec mi to nešlo. Do jehly napojila anestetika a já se cítila čím dál tím víc slabší. Po chvíli jsem skoro neslyšela, jen mluvení doktorů tak mírně, ani to neumím vysvětlit, každý by si to musel prožít sám. Soustředila jsem se jenom na to, nezavřít oči, ani nevím proč, prostě jsem je zavřít vůbec nechtěla, nechtěla jsem, aby to už začlo, oči se mi zavíraly úplně samy, vůbec jsem nevěděla co mám dělat, viděla jsem rozmazaně (viz média, jak přesně jsem viděla) a snažila se dívat kolem sebe, ač zmateně. Jenže nešlo to, vlastně bych teď nepohla ani s rukou. Vzpomněla jsem si na věci, které mi ještě asi přitížily. Na to, že až mě zašijou a bude po všem, vytáhnou ze mě trubici, která mi povede do plic, aby za mě po dobu operace dýchala. Vytahovat mi ji budou tak, že mě vzbudí a já se budu muset nadechnout, aby si plíce zase zvykly na to, že už dýchám normálně, ale taky pro to, že kdyby mi ji jen tak vytáhli a já pořád byla v narkóze, nedýchala bych ničím, ani trubicí, ani plícemi. Ale říkali mi, že když mě na tom sále probudí, tak že si nebudu nic pamatovat a potom zase usnu. Když jsem svůj boj s očima vzdala, upadla jsem do hlubokého spánku.
Ahoj milí čtenáři! Snad se vám kapitola líbila. Je v ní trochu více obrázků, ale chtěla jsem, ať si to představíte ještě živěji😄. Budu moc ráda za každý komentář, přečtení nebo hlas. A holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊
