Skolióza

41. kapitola

Pokračování 3. dne na oddělení JIP

Zbytek odpoledne jsem trávila přemýšlením, na JIPce totiž nebylo tolik možností, jen spát, přemýšlet nebo jíst. "Moje myšlenky jsou hvězdy ale já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí." Tohle je můj oblíbený citát z knihy Hvězdy nám nepřály a právě k této situaci se hodí nejvíce. Hlavou mi prolétlo tolik myšlenek, ať už pozitivních nebo povětšinou negativních. Kdybych je měla vypisovat, nejspíše by to zabralo celou kapitolu. Proto se raději zaměřím na děj třetího dne na JIPce.

Chvíli po snídani za mnou zavítala rehabilitační sestra. Pomalu jsem si lehla na bok, už jsem mohla sama, ale nejvíce opatrně jak jen to šlo. Nohy jsem shodila dolů z postele a levou rukou vyručkovala nahoru do sedu. Pár sekund jsem se dívala do rohu místnosti, jelikož to bylo místo nejdále od mých očí. Když mé oči pozorují jen strop, pak je nemožné, aby se mi nezatočila hlava když si sednu. Proto mi sestřička řekla, že je nejlepší dívat se do dálky. Postavila jsem se na linoleum a udělala krok vpřed. Cítila jsem se nejistá, ale každým krokem má nejistota ztrácela na intenzitě. Za doprovodu a držení rehabilitační sestry jsem obešla sesternu a náhle se ocitla na konci chodby. Vůbec mi nepřišlo, že by uběhlo už tolik kroků. Pocit štěstí mi projel celým tělem. Když jsme se vrátily na pokoj, posadila jsem se na postel a napila se čaje.

"Lehni si a začneme cvičit" Pousmála se na mě rehabilitační.

Lehla jsem si a lehce mě šokovalo to, že už začínám cvičit, když mě tak vysílí jen krátká procházka po chodbě. První cvik probíhal tak, že jsem jen zvedala špičky chodidla směrem nahoru k hlavě. Trochu mě tahaly svaly a také byly nepříjemné žíly, které se tak dlouho a navíc po operaci nepropínaly. Další cvik byly kroužky v kotnících a ten následující krčit dolní končetiny v kolenním kloubu a zpět natáhnout a položit na postel. Poslední zbývaly procvičit ruce, obě horní končetiny jsem tedy zvedla při nádechu do předpažení a prováděla krátké hmity dopředu a dozadu, doleva a doprava a nakonec kroužky. Rehabilitační sestřička se se mnou rozloučila a já se zase přivítala se svýma myšlenkama. Otřepala mě zima, proto jsem bolestivě zvedla ruku a popotáhla si peřinu blíž k bradě. Zavolala jsem sestřičku, aby zavřela okno a při té příležitost mi dala napít.

Po návštěvě sestry jsem na chvíli usnula, málokdy si pamatuji sny, které se mi zdály. Ale tenhle jsem si pamatovala, protože jsem si uvědomila, jak moc mi to chybí. Sice se mi zdál chvíli, takže si pamatuji jen něco.

Vyšla jsem ze svého pokoje a zamířila si to přímo do koupelny. Celá rozcuchaná jsem si sedla na okraj vany a promnula oči. Umyla jsem si obličej, nanesla trochu korektoru a řasenky. Vlasy jsem si rozpletla ze zapletených culíčků, ve kterých jsem spala. Udělala jsem si culík, ve kterém se sama sobě líbím nejvíce. Vrátila jsem se do pokoje a vybrala si, co na sebe. Khaki skinny, bílé tričko Nike s černým motivem a černý lehký svetřík. Do kabelky jsem si hodila peněženku a klíče, mobil jsem měla zatím v ruce. Zamířila jsem do chodby, kde se nacházely boty. Černé slip on boty mi padly do oka hned jako první. Nazula jsem si je a vydala se z domu. Na autobusové zastávce jsem čekala nejspíš minutu, nastoupila do autobusu a napsala Adél, že jsem stihla autobus, většinou totiž nestíhám, proto jí vždy píšu. Autobus zastavil na zastávce, kde jsem měla vystoupit. Dveře se otevřely a já byla po chvíli v náruči Adél. Do vlasů mi zamumlala cosi na pozdrav a já ji ho opětovala. Spolu jsme zamířily do naší nejoblíbenější a nejčastější kavárny. Za malou chvíli přišel číšník a my si objednaly latté, jelikož venku nebylo zrovna nejtepleji. Až teprve teď jsem si všimla co má Adél na sobě. Hnědé volné tričko, černé skinny a Adidas černé boty. Vlasy měla spletené do drdolu, který jsem ji naučila dělat, což mě potěšilo. Ruku jí zdobily zlaté hodinky a zlatý náramek. Dál jen vím, že jsme se hodně nasmály a povídaly si.

Vzbudila mě sestra, která mi přišla dát opět nějaké léky. Cítila jsem všude tak bodavou bolest. Chtěla jsem být doma, ani nevíte jak moc. Ale musela jsem to vydržet, přeci se nevzdám toho, co jsem si už vytrpěla, ne-li ještě před operací. Zdravotní bratr mi po chvíli donesl ten černý, tlačítkový telefon celého oddělení JIP. Nahraně šťastně jsem pozdravila mámu a řekla, že se mám v rámci možností "fajn". Vůbec mi fajn nebylo, cítila jsem, jak celé mé tělo pláče, jen se to ještě nedostalo do očí. Cítila jsem, jak prožívám nejhorší dny mého prozatímního života. Jen jsem nechtěla, aby se máma trápila. Povídala mi o tom, jak si píše s Andulou, která se na mě stále vyptává. Zahřálo mě to u srdce. Já jsem jí říkala něco o mém dni, např. cvičení, chození, co jsem měla na snídani atd.

Sestřička mi donesla oběd, který se skládal z vývaru s nudlemi a vepřového masa s bramborami. Polévku jsem snědla celou, jen to maso mi dělalo problém. Když jsem zavolala sestru, aby mi odnesla tác a já si tak mohla lehnout, informovala mě o tom, že mě přemístí na pokoj s dalšíma dvěma holkama, které jsou taky po operaci. Byla jsem šťastná, že si budu moct s někým aspoň chvíli popovídat. Asi půl hodiny po tom, mě odpojili ze všech přístrojů a s mou postelí mě převezli na pokoj k holkám. Byla to jen chvilka, přesunuli mě hned o pokoj vedle. Pozdravila jsem se s nimi a sestřičky mě zase napojili na všechny ty přístroje. S holkama jsme prohodili zatím jen pár slov, třeba jaké mají v nemocnicích hnusné obědy a co nás bolí nejvíce, ale hlavně jsme si povídaly o tom, co nikdo, kdo v té situaci nebyl, nepochopí, jelikož jsme v ní byly všechny tři. Já jsem pak na chvíli usnula.

Ahoj milí čtenáři! Snad se vám po delší době kapitola líbila. Holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊