Skolióza

29. kapitola

Když jsem byli ještě v Brně, taťka se zeptal pana docenta, jestli můžu ještě naposledy lyžovat. Všichni jsme si mysleli, že to nepovolí, jelikož s křivkou větší než 80°. Jeho odpověď zněla, že můžu, jelikož se mi páteř pohnout více lyžováním nemůže, samozřejmě kdybych nespadla v plné rychlosti. Hned jsme se s taťkou a s Lucy domluvili na víkendové lyžování. Mamka nemá ráda zimu, tudíž ani lyže, takže je vždy doma.

***Lyžování***

Vzala jsem si své vyřvaně růžové šustáky a mou oblíbenou zimní černou, teplou bundu. Taťka už nakládá do auta lyže a lyžáky. Já stále hledám mé světle růžové rukavice, už jsem nervózní, jelikož taťka s Lucy již sedí v autě a netrpělivě čekají. Taky jsem nervózní z toho, že do mě třeba někdo vrazí nebo spadnu. Budu muset jezdit velice opatrně.

***

Cesta trvala asi hodinu a já s Lucy jsem poslouchaly písničky ve sluchátkách, takže utekla rychle. Taťka šel koupit skipasy. 
Společně jsme všichni nasedli na vyhřívanou lanovku a nechali se vyvézt na vrchol sjezdovky. První jsme sjela celkem pomalu, jelikož jsme na lyžích nestála aspoň tak dva roky. Po asi šesté sjeté sjezdovce jsme se společně usadili do ani ne hospody, spíš takové občerstvení. Dali jsme si párek v rohlíku, a protože jsme byli promrzlí, horký čaj by nesměl chybět. Poté, co jsme dojedli a dopili, jsme si vzali lyže a znovu začali jezdit. Po nejspíš dvou hodinách jsme se rozhodli, že pojedeme domů, jelikož jsme byli celkem unavení a potom měli už i hlad, protože jsme za celý den jedli jen snídani a ten párek.

***

Dnešek nese datum 18.2. 2016. Už aspoň dvacet dní jsem tak ve stresu, že moc nejím, jelikož nemám ani chuť k jídlu, zhubla jsem asi dvě kila a vždycky nemůžu usnout, takže se aspoň dvě hodiny převaluju v posteli a brečím do vyčerpání než už jen slabě vzlykám a potom konečně usnu. Teď jsem vám zhrnula mé poslední dny. S Adél jsme se domluvily, že si zajdeme na horký čaj do naší oblíbené restaurace. Usadily jsme se k malému stolu se dvěma hnědýma křeslama a objednaly si malinový čaj. Když už krásný průhledný hrníček s horkou, narůžovělou tekutinou stál před námi na stole, začali jsme si povídat. Nevyhli jsme se tématu o skolióze. Hrozně hrozně moc se bojím, ani nelze slovy vyjádřit jak moc. Za čtyři dny mě to čeká. Začaly mi téct slzy po obličeji při té představě, že by se něco stalo, že bych ochrnula, že bych zemřela, že bych mohla jít třeba na reoperaci (opakovaná operace, když se první operace nepovede). Adél se mě hned zeptala co se děje. Proto jsem si všechno řekla, začala jí povídat o všem, o mých obavách, o mém strachu, o mých večerech, o zhubnutí. Také ji stekla slza po tváři, potom druhá a třetí... Nechtěla jsem ať pláče. Tak, jako ona nechtěla ať pláču já. Setřela jsem si všechnu slanou vodu z mého obličeje a snažila se už dál nebrečet. Usrkla jsem si svého čaje a zašklebila se. Ady se můj obličej zdal směšný, proto se zasmála a já byla ráda, že přestala plakat.
"Co je?" Zeptala se mezi smíchem.
"Není tam cukr." Potom, co jsem to dořekla, vzala jsem cukřenku a osladila si voňavý čaj. Adél udělala totéž a potom jsme si povídaly o různých věcech. Když jsme probraly už i nesmrtelnost brouka, zaplatily jsme a vydaly se k Adél domů. Tam jsem spala, a tak jsme se koukly na Adél oblíbený animovaný film Malý Princ.

***

Ráno mě vzbudila překrásná vůně perníkové buchty. Promnula jsem si oči a posadila se na postel, přičemž jsem se bouchla do stropu, jelikož Adél ho má zkosený. Ta dostala výbuch smíchu a já po zařvání "au" se začala taky smát. Potom jsme se společně už s chutí pustily do lahodné buchty. Když jsme dojedly, šly jsme si do obýváku pustit televizi, podívat se na nějaký film. Vybraly jsme film s názvem Dřív než půjdu spát.
Ve dvě hodiny odpoledne přišla Adi mamka po práci domů, pro mě taťka přijede ve tři. Chvilku jsme si povídali a potom se my s Ady vydaly do pokoje, kde jsme ještě chvíli hrály The Sims 4. Asi po půl hodině, kdy bylo třičtvrtě na tři, jsem se rozhodla obléct se do ryflí a trička a trošku se upravit. Slyšela jsem praskání pneumatik na štěrkové cestě a tak jsme společně s Ady vyšly z pokoje.
"Tak já půjdu" oznámila jsem mamce od Adél.

"Jo, tak Venďo ať ti to vyjde, budeme ti držet pěsti a myslet na tebe"

"Děkuju" uculila jsem se.

"Tak ahoj"

"Ahoj"
V předsíni jsem si obula boty a s Adél jsme se rozloučili. Obě jsme plakaly. Adélka mi taky přála ať mi to vyjde, ať ji furt píšu a volám. Nemohly jsme se rozloučit. Plakaly jsme si navzájem do ramenou. Ve škole se totiž neuvidíme, jelikož už nechodím, abych od někoho nechytla nějakou nemoc, protože bych nesměla jít na operaci. Když jsme se konečně odtrhly, obě napuchlé a zarudlé oči, naposledy jsme si řekly "pa" a já odjela domů.

Ahoj milí čtenáři! Omlouvám se, že dlouho nevyšla kapitola, ale měla jsem teď nějaké problémy, které se už snad nebudou opakovat, takže jsem ani neměla chuť psát. Doufám, že se vám kapitola líbila, budu ráda za každou hlas, komentář a přečtení. Mějte se krásně a u další kapitoly❤