Skolióza

39. kapitola

Pokračování druhého den na oddělení JIP

Jedna ze sester vzala lavorek, napustila do něj teplou vodu a přidala trochu mého sprchového gelu, který jsem vezla s sebou, když jsem jela na sál. Vůbec netuším, jak se potom dostal na můj pokoj JIP. Asi jsem byla omámená z prášku, co jsem dostala ráno před operací, abych nebyla tak moc ve stresu.
Otočila mě na bok, rozvázala anděla, ve kterém jsem byla a sundala rukáv z mé pravé ruky, potom mě otočila na levý bok a sundala mi levý rukáv, ocitla jsem tedy úplně nahá. Vzala malý hadřík, který jsem také vezla s sebou na sál a začala mě "koupat", tudíž mi otřela ruce, poté trup a nohy, ale také intimní partie. Když bylo hotovo, opět mě otočila na pravý bok a dala mi pravý rukáv, ale tentokrát už čistého anděla. Potom zase na levý bok a navlékla levý rukáv. Vzadu zavázala malou mašličku, překulila mě na velmi citlivé záda a zakryla peřinou, kterou urovnala.
Když se na hodinách ukázalo třičtvrtě na jedenáct, mírně jsem znervózněla, v tu dobu jsem nebyla moc komunikativní typ a vždy, když jsem měla mluvit s někým cizím, znervózněla jsem jak nejvíc to šlo. Možná i nemocnice mi pomohla tuto negativní vlastnost odbourat, jelikož jsem se tam naučila mluvit s cizími, ať už se sestřičkami, doktory, či s holkama na pokoji, protože jsem věděla, že prostě mluvit musím. V některých situacích třeba sestra Lucy objednává fast food nebo pití v restauraci, ale teď jsem byla sama a spoléhala se jen a jen na sebe.
Čas ubíhal šíleně pomalu. Už jsem slyšela hlasy doktorů, kteří obcházeli ostatní pokoje, tedy pacienty. Hlasy se blížily a nervozita stoupala. Dveře mezi mým pokojem a sesternou byly posuvné, když jsem tedy zaslechla položení ruky na madlo dveří, rukou jsem přejela po peřině, aby se trochu narovnala. Přejela jsem však jen jednou, neměla jsem vůbec sílu. Sice jsem se neviděla, ale mohu posoudit z toho, jak jsem se cítila to, že jsem vypadala jako smrtka. Vlasy jsem měla rozcuchané, bílá jako stěna, kruhy pod​ očima, rozpraskané rty a žádná chuť do života. V tu chvíli mi bylo ale všechno jedno. Vnímala jsem jen tu nesnesitelnou bolest a samé hadičky, buďto ve mně nebo na mě. Dveře se tedy asi po minutě otevřely, asi ještě něco řešili. Doktorů bylo asi pět a s nimi vrchní sestřička. Všichni se na mě usmáli a popřáli dobrý den. Já už z posledních sil, které se ve mně ještě našly, jsem také pozdravila a pan docent se zeptal, jestli je všechno v pořádku a jak se mám. Na první otázku jsem odpověděla jednoduše "ano", a na tu druhou "v rámci možností dobře". Sestřička mě otočila na bok a docent s ostatními doktory se dívali na tu "nádheru". Prohlásili, že jizva je krásná a v pořádku. 

Po odchodu doktorů jsem zkoušela usnout, nicméně vůbec to nešlo, vlastně jsem za těch sedm dní na jipce spala tak dvanáct hodin dohromady. Přišla sestřička a v ruce držela černý tlačítkový mobil, podala mi ho a s úsměvem řekla, že volá maminka. Jiskra potěšení mi projela celým tělem. Bavili jsme se o tom, co mamka s taťkou dělali, když jsem byla na sále, já jsem jí ještě povídala všechno to, co je napsáno ve dvou předešlých kapitolách, tedy probuzení, co vše se na mém těle nachází a oznámila mi, že operace trvala sedm hodin, což mě překvapilo. S mamkou jsme volaly asi dvacet minut, při kterých mi oznámila ještě jednu věc a tu, že vyhlásili zákaz vstupu návštěv na jip kvůli chřipce. Rozloučili jsme se tedy s tím, že mi má mamka zavolat ještě večer. 

Asi za hodinu přišla rehabilitační sestra, která mě naučila si sednout. Poprvé po operaci jsem se tedy posadila tak, že mě otočila na bok a já měla rukama ručkovat po posteli až do sedu. Nesedala jsem si takto jen po operaci, ale sedat si tak budu už celý život. Seděla jsem na posteli, byl to úžasný pocit, jelikož jsem zatím stále jen ležela a dívala se na zářivky. Zeptala se mě, jestli se mi točí hlava nebo jestli mi není špatně. Trochu se mi hlava točila, a tak jsem chvíli seděla, než to přestalo. Zkusila jsem tedy položit nohy na podlahu a udělat krok. Samozřejmě všechno pomalu a s držením rehabilitační sestry, která byla na pravé straně a na levé mě držela druhá sestra. Ani nevíte, jakou jsem měla v tu chvíli radost a jaká jsem byla šťastná. Udělala jsem asi čtyři kroky a rehabilitační se mě zeptala, jestli chci jít do postele nebo půjdeme dál. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Otevřela tedy dveře a vyšly jsme ze dveří. Šly jsme asi dalších sedm kroků, kolem sesterny, sestřičky byly moc příjemné a tak se snesla vlna chvály. Po dalších třech krocích jsme se otočily a následovala cesta zpět. Nikdy bych nevěřila, že po nějakých dvaceti krocích na mě padne únava, teď se to však stalo. Posadila jsem se na postel a zase ručkovala až do lehu na bok, z kterého mě sestra překulila na záda. Řekla, že jsem byla šikovná a že zítra přijde zase. 

Bylo půl dvanácté a sanitáři začali nosit obědy pacientům. Výjimkou jsem nebyla ani já, ale nezvládla bych tak dlouho sedět u jídla, proto jsem musela jíst v leže. Překulili mě zase na bok a tác s jídlem dala k mé hlavě. Polévka byla vývar s nudličkami, snědla jsem ho skoro celý, ikdyž potrava v nemocnici je teda nic moc. Na druhé bylo nějaké maso s knedlíkem, snědla jsem jen jeden knedlík s omáčkou, zbytek jsem nechala. Když přišly sestry, nebyly moc nadšené, ale já už bych do sebe opravdu nic nenacpala, říkaly, že potřebuju jíst hodně masa do kostí, aby to tam všechno dobře srostlo apod. Věděla jsem, že mají pravdu, ale moc masu neholduji, i tak jsem se snažila vždycky aspoň trochu ho sníst. V průběhu dne za mnou chodila sestra, která mi dávala antibiotika, kapačky nebo brala krev.
Po obědě jsem zase ležela a užírala se bolestí a nudou. Jinak už ráno mi sestry donesly čaj, takže jsem mohla pít, jen jsem vždy musela zavolat sestřičku, aby mi dala napít. Kolem šesté hodiny mi zavolala mamka, zase jsme si povídaly, co nového doma, co dělala celý den a já jí taky říkala, co se dělo za ten den, ale hlavně že jsem chodila. Byla šťastná tak jako já. Hovor trval nejspíš půl hodiny, když jsme skončily, snažila jsem se usnout. Možná se mi to i povedlo, ale ikdyž se vám to povede, přijde sestra, která vás musí vzbudit, i přestože​ jde dát jen antibiotika. Takže potom už neusnete. Celou noc jsem se tedy snažila usnout, někdy jsem usnula, ale jen na chvíli. Tento den se mi vryl do paměti, ten první krok nikdy nezapomenu, stále vidím, ale také cítím ty bílé kompresní punčochy stát na hnědobéžovém linoleum. Byl to den plný emocí.  

Ahoj milí čtenáři! Snad se vám kapitola líbila. Budu moc ráda za každý komentář, přečtení nebo hlas. A holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊