Skolióza

36. kapitola

Ahoj milí čtenáři! ❤Tento díl píše má nejlepší kamarádka Dee_deli, myslím, že je to fajn přiložit tuto knížku dílem, jak se Adél cítila a co dělala, když jsem byla na sále. Tak snad se vám tento nápad bude líbit, příjemné čtení 😆

Jako každé všední ráno mě v šestou hodinu probudil otravný budík. Celá místnost je ponořená v černočerné tmě a já ospale vstávám z postele. Promnu si oči a odšourám se do koupelny. Tam rozsvítím a pomalu si zvykám na ostré světlo. Do ruky popadnu svůj kartáček a nanesu na něj zubní pastu. V hlavě se mi začne promítat včerejší telefonát s Veny a její zničený hlas. Zabolí mě břicho a celá se zachvěji, když si uvědomím, že ji za hodinku a půl čeká operace. Nemám náladu řešit svůj outfit a tak si zkrátka obléknu jen černé džíny a nějaké tričko. Na řasy si nanesu řasenku a vlasy si párkrát projedu hřebenem. Rodiče už jsou v práci, a proto musím jít do školy pěšky. Ještě na chvíli se usadím na svou kancelářskou židli a myslím na Vendulku. Přemýšlím nad tím, že bych si dala něco na snídani, ale vím, že bych do sebe jen ztěží cosi narvala. Čas ubíhá rychle a já už musím pomalu vyjít z domu.

***

Usadím se do své lavice a na stůl si položím sešit a propisku. Nemám náladu si s někým povídat, a tak si začnu čmárat do sešitu. Kreslím do něj tak dlouho, dokud si vedle mě nepřisedne má kamarádka Verča.

"Ahoj" Pousměje se.

"Čau" Nuceně se pousměji a začnu si hrát se svým pramínkem vlasů.

"V kolik Vendy vlastně operují?"

"Už je asi 20 minut na operačním sále" Oznámím jí a přitom pohlédnu k hodinám, které visí na zdi.

"Já jsem z toho taková špatná" Přejede si dlaněmi po pažích.

Jen přikývnu a dál se věnuji svým malůvkám, které alespoň trochu bourají ty návaly stresu. Pořád něco mumlá, ale já ji už vůbec nevnímám.

Schovám si palce do dlaní a silně je tisknu. Nejspíš je to jen pověra, ale jestli je to to jediné, co pro ni můžu udělat, za pokus to stojí. Vmžiku mi na těle naskočí husí kůže a mé břicho vydá bolestné signály, které přidávají na intenzivitě. Ze stresu se otřepu a hlubokými nádechy a výdechy se snažím stres zmírnit. Nemám tušení, jak dlouho taková operace trvá, ale vím, jak riskantní je. Vždy myslím na to nejhorší a tato situace není vyjímkou. Mám chuť hlasitě zakřičet, aby mě přestalo tak ukrutně bolet břicho. Nevím, co bych dělala, kdybych o Veny přišla, vlastně o tom nejde ani přemýšlet. Abych se zbavila špatných myšlenek, začnu přemýšlet o tom, jaké to bude, až bude mít Vendy vše za sebou.

***

Když přijdu domů, pozdravím se s rodiči a následovně se zabouchnu v pokoji. Chtěla bych napsat tetě, ale bojím se, že budu otravovat.

"Adi!" Zavolá mě máma.

Zvednu se z postele a odšourám se do kuchyně.

"Víš jak je na tom Vendy?" Zeptá se.

"Vůbec ne" Sklopím pohled k zemi a čekám na další větu, kterou vypustí ze svých úst.

"Tak napiš tetě"

"Myslíš, že ji nebudu otravovat?"

"Ne" Pousměje se a podá mi svůj mobil.

Nedočkavě se uculím a rychle vyhledám kontakt na tetu.

"Celý den jsem na Vendulku myslela.." Řekla mamka a posadila se vedle mě.

Já: Ahoj teto, to jsem já Aďa. Můžu se zeptat jak je na tom Vendy? Všichni na ni myslíme.. Pozdravuj ji😖

Teta: Ahoj Adi,
Vendy ještě spí, ale vše dopadlo dobře.
Operovali ji od... do... (čas se dozvíte v další části). K ní nás nepustí, možná zítra. Potom se ti ještě ozveme. Vendy pozdrav vyřídím. Ahoj.

Zpráva mě donutila k patrnému úsměvu. Skoro všechen stres ze mě spadl, když jsem se dočetla, že operace proběhla úspěšně. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Doufám, že vše rychle uteče a potom už budeme konečně zase spolu.