Skolióza

45.kapitola

5. den na oddělení JIP

Když jsem měla po snídani, setra oznámila, že mi dnes udělají rentgen. Dopoledne se uskutečnila opět vizita, po které jsem si četla časopisy, ale stejně jsem si většinou prohlížela všechny podněty v místnosti a nebo sledovala běhající ručičku hodin. Dopoledne přišla ještě rehabilitační​, se kterou jsem šla chodit a cvičila pár lehkých cviků. Na oběd jsem dostala vepřové maso s bramborem a vývar, nebylo to moc dobré, ale musela jsem jíst hlavně maso na rekonvalescenci zad. Po obědě jsem usla, nejspíš na půl hodiny, moc dobře si to už nepamatuji. Vím ale přesně, že když mě sestry vzbudily, stál nade mnou obří přístoj. Nenacházela jsem se ale v jiné místnosti, ležela jsem stále tam, kde jsem i usla a trávila posledních pět dní. Kvůli rentgenu, který nemůžou udělat jen tak někde, mě opatrně dali na tvrdou černou desku. Lehla jsem si na levý bok, dali desku pode mě, pak jsem si lehla na pravý bok, zase ji dali více pode mně. Potom jsem si už jen lehla na záda a cítila tu palčivou bolest, protože když vás nehorázně bolí záda jen na posteli, jaké to musí být ležet na tvrdé desce, co se rovná podlaze. Zapli přístoj, já nesměla chvíli dýchat, pak ho zapli znovu, zase jsem chvíli nemohla dýchat kvůli snímku, a bylo hotovo. Lehla jsem si zase na bok, tu tvrdou věc vytáhli a když jsem se vrátila zpět na záda, pocítila jsem neskutečnou úlevu. Po rentgenu byla další vizita, potom zase rehabilitační a spánek.
Asi kolem 15 hodiny přišla na návštěvu mamka. Přišla sama, jelikož si v Brně pronajala penzion, aby za mnou mohla chodit, pomáhat mi, učit se cvičit s rehabilitační apod. Taťka a sestra jeli domů. Mysleli jsme si, že za mnou bude moct chodit i na oddělení JIP, bohužel byl zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii. Na jednu stránku mě to mrzí, ale na druhou jsem ráda, že mě neviděla v těch největších bolestech.
Máma u mě byla asi 15 minut, pak pro ni přišla sestřička. Donesla mi džus, ale nevěděla, jestli si ho tam může nechat, proto se zeptala sestry, která to zakázala, ale jednu skleničku jsem mohla. Mamka mi nalila onu skleničku a když jsem si sedla a napila se sladkého džusu, nemohla jsem se dočkat na jídlo a pití, které jsem pila před nemocnicí. Džus ve sklenici jsem si srkala hodně dlouho, poněvadž pocit, ze už 5 dní piju pořád dokola ten samý čaj. Neříkám, že nebyl dobrý, naopak, moc mi chutnal, ale džus, minerálky a podobné věci jsou přece jen lepší. Teda alespoň pro mě.
Když mamka odešla, povídaly jsme si s holkama, chvíli jsem i spala, potom byla večeře a mé "mytí", které jsem prováděla každé ráno a večer. Prostě, přišla sestřička, napustila lavorek s vodou a s mým sprchovým gelem, který jsem si sebou vezla, když jsem si měla vzít věci, které pak budu potřebovat na JIPce a já se hadříkem umyla, tedy, ruce, hrudník a dál jsem nedosáhla a ani kdybych si sedla, nesměla jsem se ohnout, proto zbytek udělala sestřička. Vždy, když ucítím vůní toho sprchového gelu, vzpomenu si na nemocnici a vůbec mi to nedělá dobře. Byl poklidný večer, já si vždy zavolala sestřičku, když jsem potřebovala na záchod, jelikož jsem měla problémy s katetrem a má rutina byla, že vždy po nočních procházkách na wc jsem si sedla a napila se, až potom jsem mohla usnout. Pamatuji si, že vždy, když mi sestra přišla dávat antibiotika nebo něco ve stříkačce, kterou napojila na mou kanylu, strašně moc smrděly. Byl to takový zápach, který až nejde vydržet. Vždy se směji, že mi zrovna tohle vadilo, když jsem byla v té situaci, taková malichernost. Ale ráda na nemocnici vzpomínám.

Ahoj milí čtenáři! Snad se vám po delší době kapitola líbila.
Holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly.❤