Skolióza

51. kapitola

Podařilo se mi však usnout asi na hodinu, když jsem se probudila, zeptala jsem se mamky, kde jsme. Její odpověď  mi rozzářila oči a vykouzlila úsměv na tváři, řekla, že za půl hodiny budeme doma. Avšak starší pán takovou radost neměl. Byl to takový dědeček, a vždycky, když sanitka poskočila nebo projela prudkou zatáčkou, zařval: "to je cesta smrti!" Než jsem se nadála, sanitka zastavila před mým domem a dveře auta se otevřely. Řidič mě vyvezl ven i s lehátkem a odpoutal. Poděkovaly jsme s mamkou, rozloučily se a já byla štěstím bez sebe, že můžu konečně jít po našem chodníčku domů. Doma mě přivítali Lucy a taťka, jenže cesta byla dost náročná, proto jsem měla velké bolesti a musela si jít lehnout. Opět jsem usnula, vlastně jsem spala dost často, jelikož tělo potřebovalo dostatek síly a energie na rekonvalescenci. 

A tady se dostáváme k části, kdy jsem z nemocnice po 14 dnech doma a přede mnou je ještě hodně práce. V Brně jsem dostala cvičební jednotku, kterou teď musím cvičit každý den nejméně rok vkuse, jinak mi svaly ochabnou a páteř by se mohla začít bortit. 

Následuje 14 dní, kdy mi mamka musí píchat injekce, přelepovat, dezinfikovat a mazat jizvu. Také musím ještě nosit kompresní punčochy, kvůli srážlivosti krve.

 Nyní jsem po operaci 4 roky, což znamená, že první rok jsem cvičila opravdu každý den, druhý rok už párkrát týdně, a třetí rok jsem spoléhala na rekreační sport, ale díky zkušenostem už vím, že to moc nepomáhá, samozřejmě něčemu ano, ale teď čtvrtým rokem zjišťuji, že když si dva dny nezacvičím pár lehký cviků, které mi zaberou 15 minut, záda mě opravdu bolí a nevydržím dlouho sedět nebo stát. 

Hned další den po mém příjezdu z nemocnice mě přijela navštívit Adél, která mi donesla plyšáka a nějaké dobroty. Udělaly jsme si kávu a povídaly si o všem možném. Nedlouho po tom, co Ady přišla, dorazili domů také rodiče. Mamka mě zavolala ať se jdu na něco podívat, proto jsem vyšla z pokoje a uviděla malého pejska velikosti dlaně, jak sedí na bledě modré dece a má vystrašená očka. Dlouho jsem si přála mít nějakého parťáka a tímhle mi rodiče udělali obrovskou radost. 

Týden na můj příjezd domů jsem musela podstoupit vytahování stehů, které bylo vážně moc nepříjemné. Možná i z důvodu neprofesionality lékařů, kteří mi je měli vyndávat, protože v našem městě nemoc skolióza moc lidí nezná, atak když jsem přišla na domluvený termín a sundala si tričko, padly věty jako: "ty jsi jako rozkuchaný medvídek" nebo "co to jsou za stehy? takové jsem ještě neviděla" apod., proto byl můj strach větší a větší. Nakonec to nějak zvládli, jen jsem cítila, jako kdyby vám něco tahali z těla, protože to byly napůl podkožní stehy.

Po roce jsem zkoušela navštívit pár rehabilitačních center, které mi hodně pomohly, ať už vymyslet nové cviky nebo posílit celkově vnitřní svalstvo. Nyní cvičím doma, nejlépe každý den, abych si udržela svaly na zádech a záda mě nebolela. Taky hodně pomáhá turistika a jízda na koni. Za ty dva roky, co už můžu dělat cokoliv, co mi záda dovolí, jsem vyzkoušela nespočet sportů a vše jde zvládnout i s tyčemi v páteři.