Skolióza

49. kapitola

Dnes v noci jsem se probudila asi pětkrát, ať už bolestí, horkem nebo zimou. V nemocnici jsem byla přesně od 22.2. do 7.3. 2016, což znamená čtrnáct dní, dneska byl konečně ten desátý. V pondělí mě mají propustit do domácí léčby, takže se už konečně nebudu nudit tak, jako v nemocnici, ale hlavně uvidím své úžasné kamarády, co za mnou přijedou a taky celou rodinu. Už se nemůžu dočkat.
Dneska ráno přišla jen sestřička na léky, ale žádná vizita s doktory se nekonala.  Vydesinfikovala mi jizvu a vyměnila náplast na jizvě. Po téhle každodenní nemocniční ranní rutině jsem se pokoušela usnout. Moc se mi to nedařilo, tak jsme si povídaly s holkama a tak se lépe poznávaly. Potom jsem vzala do ruky knížku Hvězdy nám nepřály, přečetla dvě kapitoly a když jsem dočítala poslední stránku, někdo zaklepal na dveře a vzápětí vstoupil do pokoje. Byli to rodiče té nejsluníčkovější holky co znám, která ležela o dvě postele vedle mě. Chvilku jsme si povídali i s nima, pak ale přišli mí rodiče. Bylo v tom pokoji najednou tolik života, smíchu a radosti.
Kolem dvanácté hodiny všichni rodiče odešli na oběd do Campusu, který stojí hned vedle nemocnice, a my jsme s holkama taky dostaly jídlo.
Chvilku poté, co jsem dojedla svůj oběd, opět někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupilo asi kolem dvanácti lidí v bílých pláštích. Vypadali tak na dvacet let, avšak jeden z nich byl starší. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Představili se nám a v tu chvíli jsem pochopila důvod jejich návštěvy. Byli to studenti Masarykovy univerzity, která sídlí hned vedle Fakultní nemocnice v Brně. Zrovna se učili o skolióze, atak přišli za námi, aby všechno viděli v praxi. Tak tedy, zeptali se mě na věk, kolik stupňů křivky jsem měli před operací, kolik mám teď, jak jsem se cítila po operaci a jak se cítím v tuhle chvíli, potom jsem se postavila a ukázala jim mou jizvu. Po mé "přednášce" následovaly taky holky, které měly stejný proslov. Bylo to vážně zajímavé, vykládat o sobě a vidět, jak to lidi zajímá a chtějí se přiučit něco nového.
Studenti i s jejich učitelem odešli a mi nezbývalo nic, než se vrátit zase do rutiny v nemocnici. Proto jsem si vzala knížku a četla si, mezitím rodiče doobědvali a tak se po chvilce zase všichni ocitli na našem pokoji. Vyprávěly jsme jim s holkama náš velký zážitek z odpoledne, nestačili se divit.
Chvíli před tím, než skončila doba návštěv mě mamka ještě osprchovala, proto jsem se cítila zas jako nový člověk. Lehla jsem si do postele, s holkama jsme si zapnuly televizi, jedly dobroty, co nám přinesli rodiče a nebo si povídaly.
Když nastal čas spát, přišly sestřičky s léky, injekcemi a různými věcmi, co musely udělat buď mi nebo holkám. Jako například převázat jizvu nebo přilepit kanylu, která se mi pořád odlepovala z mé horní dlaně levé ruky. Po těchto procedůrách jsme se všechny snažily usnout. Mně se to podařilo za velmi krátkou dobu, jelikož jsem měla každým dnem stále menší bolesti.