Skolióza

34. kapitola

Sedla jsem si na postel a chvíli tak seděla, hrozně mě bolely záda z té dlouhé cesty. Rodiče tam byli se mnou. Mamka mi dávala věci do skříně, která stála na jakoby chodbě našeho pokoje. Já jsem si dávala mou kosmetickou taštičku do malé skříňky vedle postele. Potom jsem si tam dala různé sladkosti na večer, podrobněji dvoje balení pendreků a brambůrky. Pak už jen sluchátka s nabíječkou a přišla sestřička, která nám řekla, že půjdeme ještě na lékařské konzilium, které se koná ve 13 h. Když bylo asi 12 h., donesli mi na oběd nějakou ovesnou kaši v nerezové misce. Bylo to tak odporné, že horší jídlo jsem asi nejedla. Dala jsem si pět lžiček a nechala to. Mezitím, když jsem ležela a byla na mobilu, ta slečna, která byla po operaci se mnou na pokoji, šla na jiný pokoj a přišla tam nová slečna, kterou taky čekala na operaci. Takže jsme tam byli tři holky, které jdou na operaci. Mamka s taťkou už šli, jelikož museli také na oběd a mamka se šla ubytovat do penzionu, kde bude bydlet po dobu mé hospitalizace tady, v Brně. Chtěla by za mnou chodit, když budu na JIPce a pak na normálním pokoji, prostě stále, musí se učit co se mnou může dělat, a co naopak nemůže, různé cviky, které budu cvičit se zdejšími fyzioterapeuty, informace od doktorů a vlastně všechno kolem mě a mé páteře.
Když rodiče přišli, bylo nějak kolem půl jedné. Rozhodli jsme se jít si sednout na chodbu, kde se nacházely dva velké stoly oddělené velkou knihovnou s mnoha knihami. Jeden jsme obsadili a jen tak seděli, sem tam něco řekli. Ve třičtvrtě na jednu jsme vyrazili na konzilium, kde nás poslala sestřička. Po bloudění po různých chodbách jsme se konečně dostali před dveře, kde se konzilium odehrávalo. Spočívalo to vlastně v tom, že se tam sešlo mnoho doktorů, asi deset, a diskutovali o tom, jaký postup operace podstoupím atd. Sedli jsme si na přesně tři židle, které byly kousek od dveří, kde se konzilium konalo a čekali. Byli jsme tam úplně sami, jen někdy prošel doktor či sestra. Před námi byla nějaká slečna, proto jsme čekali nejspíš patnáct minut. Když se dveře otevřely, již zmíněná holka velice brečela a jakmile procházeli s rodičema kolem nás, mluvila mezi pláčem něco jako "já nechcu na operaci". Možná ji rodiče pořád slibovali, že na operaci nepůjde a že se to vyřeší jinak, a teď, když ji docent řekl pravdu... Jsem spíš zastánce toho, že ji to měli říct už předem, vím, že nikdo neví jestli půjde na operaci nebo ne, ale aspoň ji na to psychicky připravovat, kdyby už ta možnost nastala. Spíš by se na to psychicky připravila a teď to vzala, asi ne úplně v klidu, ale určitě lépe než jak to vzala právě.
Přednosta nás vyzval k tomu, aby jsme vešli do místnosti. Pozdravili jsme a na velkém plátně jsem hned poznala svůj rentgen páteře a také tam bylo naměřených 78 stupňů zakřivení. Docent tam říkal něco o tom, jaké řezy udělají a různé věci, radil se s ostatníma a potom mi řekl, ať si vysvléknu tričko. Teda nebylo to vůbec příjemné, před deseti doktory. Ale udělala jsem to a oni se dívali na mé záda. Ještě tam řešili, to, že mám levostrannou skoliózu, tudíž k srdci. Vyskytuje se spíš pravostranná. Potom jsem šla na konec té obrovské místnosti k paní, která fotila holky před a po operaci. Mě si tedy taky vyfotila v předklonu, z boku apod. A hned potom jsme už mohli jít. Hned jak jsme vyšli ze dveří, mamka mi začala říkat, že když jsem si svlékla tričko, nějaký mladý doktor vykulil oči, asi takovou křivku ještě neviděl.
Když jsme došli do pokoje, rodiče tu byli ještě asi hodinu a potom už odešli do toho penzionu, jelikož byl celkem blízko nemocnice. Zůstala jsem tedy sama a tak jsem se šla osprchovat. Nemám ráda cizí sprchy, když nepočítám sprchu u prarodičů a Adél. Opatrně jsem tedy našlapovala po kachličkách a vybírala si místa, kam šlápnout. Po sprše jsem se vydala zpět do pokoje. O půl šesté byla večeře, která se skládala ze dvou rohlíků s jogurtem nebo s máslem a marmeládou. Já si vybrala druhou možnost, ale snědla jsem jen asi půl rohlíku, jelikož jsem byla hodně nervózní a ve stresu, tak jsem ani neměla chuť jíst.
19:00
Přišla za mnou sestrička, která mi vzala krev, změřila tlak a řekla mi, že půjdu třikrát na nálevy. Nálevy tu asi nebudu rozepisovat, takže se přesuneme hned potom, co všechny tři nálevy skončili, tudíž o hodinu později. Také mi oznámila, že po večerní deváté hodině už nemůžu nic jíst, takže mě představy o tom, jak si večer smlsnu všechny sladkosti, se vypařily. Dala mi prášek na spaní, jelikož se to holkám starším 13. let dává, protože už ví, co je čeká a tak mají nějaké ty obavy a nervy. Prášek jsem si nechala na malé skříňce vedle postele, kde byla položená i minerálka se skleničkou. Celou dobu jsem si psala s Adél a mou sestrou. Večeř jsem se odebrala na chodbu, kde jsme seděli s rodiči odpoledne a zavolala Adél a Lucy. První jsem volala Lucy, která mě uklidňovala a snažila se nebrečet, zatím co mi stékaly slzy po obličeji.
"Miluju tě Vendulko moje, ty to zvládneš" rozbrečela jsem se ještě víc, když jsem slyšela tato slova.

"Já tebe taky, dobrou"

"Dobrou"
Teď následovala Aďa. Povídala jsem ji všechno co Lucy, co jsem prožila dneska a co bude zítra a s Adél jsme brečely obě. Taky jsme se rozloučili a ještě jsem volala mamce. Všechno jsem jí řekla a stejně tak, jako Lucy a Adél mi říkala že to zvládnu a budu v pohodě.
Když už jsem dovolala, chtěla jsem jít na pokoj, ale vtom mi volal děda, tak jsem to zvedla a ještě si povídala s dědou, který taky brečel. Pak jsem tedy ještě zavolala mým druhým prarodičům a konečně mohla jít na pokoj. Večer za mnou ještě přišla sestřička, která mi oznámila, že půjdu na operaci zítra hned ráno nějak v 7:30 h. a dají mi ještě jeden prášek na "oblbnutí", abych tak moc nebrala to, že mě za chvilku bude čekat náročná operace. S holkami jsme se dívali na televizi asi do 22:00 h. a pak jsem si dala ten prášek na uklidnění a spaní. Musím říct, že opravdu zabral dobře a tak jsem usla chvíli potom, co jsem si ho dala.

Ahoj milí čtenáři! Tak je tady konečně nová kapitola. Snad se vám líbila. Budu moc ráda za každý komentář, přečtení nebo hlas. A holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊