Skolióza

47. kapitola

Pokračování 7.dne

Když se mamka dozvěděla o mém příchodu na pokoj, vyrazila ze svého ubytování do nemocnice. Měla to asi dvacet minut pěšky. Já si mezitím četla knížku Hvězdy nám nepřály, má nejoblíbenější kniha. Hrozně moc se mi líbí názory Hazel Grace Lancesterové, ve zkratce, je to dívka,  která má rakovinu plic, najde si přítele, který taky trpí rakovinou, ale i přes to si dál plní své sny, je silná.  Hodně mě ta kniha inspirovala po dobu mého pobytu v nemocnici. 

Byla jsem v pokoji s jednou holkou, která čekala na operaci kolene. Když byla doba oběda, posadila jsem, už sama, k stolečku u mé postele a otevřela víko, pod kterým se nacházel talíř s rajskou omáčkou, knedlíky a masem. Dále potom miska s polívkou, většinou to byl obyčejný vývar, který jsem tam ale zbožňovala. Když jsem chtěla vzít příbor, který byl vždy pečlivě zabalený v igelitovém sáčku, při rozbalování mi spadl na zem. Holka, která se právě taky chystala jíst, se mě okamžitě zeptala, jestli ho chci podat. Já ji odpověděla, že to zvládnu a s úsměvem poděkovala, jenže to jsem si měla první rozmyslet. Když jsem se pak snažila si dřepnout pro nůž, jakoby se do mých zad vrylo deset nožů. Rychle jsem nůž vzala a zpátky si sedla. Každý pohyb byl hodně vysilující a bolestivý. Dojedla jsem oběd a mamka vkročila do dveří.  Bylo to skvělé vidět zase nějakou známou tvář oproti těm všem doktorům a sestřičkám. Ale mám k nim velký obdiv, chovají se tam opravdu hezky až na menší vyjímky. Donesla mi ovoce a taky nějaké sladkosti, které jsem už mohla jíst. Krátce po obědě přišla rehabilitační sestra a začala mamku učit cviky, které se mnou potom musela doma cvičit rok, jinak by se mi páteř zase zhroutila a já musela na reoperaci. Cvičení v nemocnici jsem neměla vůbec ráda, s tou bolestí to nešlo. 

Konečně jsem taky první den na pokoji mohla jít do sprchy, takže mě mamka vzala do první volné sprchy co na oddělení byla. Nemohla jsem se ohnout, otočit, prostě nic. Když jsme skončily se sprchou, cítila jsem se jako nový člověk. Mamka po celém odpoledni odešla na svůj pokoj a já zůstala sama. Zavolala jsem prarodičům, kamarádům, sestře, povídali mi všechny novinky co se staly za tu  dobu, co jsem byla pryč 7 dnů, bylo toho opravdu hodně. Večer jsem se dívala na mobilu na různé videa na youtube, četla si knížku, byla na sociálních sítích a podobně, takhle tou nudou strávíte každý večer. Kolem 20 hodiny mi ještě sestřička přišla píchnout antibiotika a léky na bolest. 

Posadila jsem se jako každý večer vždycky na chvilku na kraj postele a dívala se na nádherné osvícené Brno. Měla jsem opravdu krásný výhled, vždycky jsem si říkala, jak moc se už těším domů. Až jsem byla hodně unavená, což jsem byla skoro pořád, jelikož tak náročná operace vezme člověku tolik energie, že jsem se až divila, pomalu se mi zavřela víčka a já šla spát. V noci jsem se ještě několikrát vzbudila, ať už kvůli bolesti nebo kvůli psychiky. Moc jsem tam toho nenaspala, vždycky to byly 3-4 hodiny. Ale každou sekundou, minutou, hodinou jsem si říkala, že jsem blíž k tomu, abych jela domů za rodinou a kamarády.