Skolióza

50. kapitola

3:00 

Bolestí jsem se probudila. Musela jsem si na chvíli sednout, pohlédla jsem z okna, které bylo přímo u mé postele, ta nádhera. Celé Brno svítilo jako vánoční stromeček. Musela jsem si ten nádherný výhled vyfotit. Napila jsem se čaje a snažila se znovu usnout. Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Hlavou se mi honily strašlivé myšlenky jako například: jak bude probíhat můj život dál? Co když ztratím všechny kamarády, kvůli tomu jak dlouho je neuvidím? Budu ještě někdy sportovat?  Můj strach ze všech otázek byl stále větší a větší. Kouknu se na hodiny. 5:00. Za hodinu by měla přijít sestřička s léky a převazy. Vzdávám svůj boj se spánkem a vezmu mobil. Odepíšu na zprávy své nejlepší kamarádce Adél a jdu se dívat na různá videa. 

Opravdu kolem 6 hodiny ranní vešla do bílých dveří tmavovlasá sestřička s vozíkem. Dala nám léky, antibiotika, převázala jizvy a pokračovala na další pokoje. Léky na bolest mi zabraly asi za půl hodiny a tak jsem kolem půl sedmé znova usnula.
Vzbudila mě až mamka, která přišla v 8 hodin. Zbytek dne probíhal stejně jako všechny předešlé dny. Znova snídaně, cvičení, oběd, cvičení, pak spánek a večer zase cvičení. Jen jedna radost se na dnešním dni našla. Mohla jsem jet konečně výtahem dolů do bufetu, kde jsme si dali s mámou a tátou kávu. Dost mě to ale unavilo, a tak jsem hned po tomhle malém výletu usnula.
Zbytek dnů mého pobytu v nemocnici probíhal pořád dokola stejně, tak se tedy přesunu ke dni odjezdu z nemocnice. Byla jsem nejšťastnější človíček na světě, ale bylo mi i trochu smutno, protože jsem věděla, že musím opustit mé dvoutýdenní spolubydlící.

Ráno jsem se vzbudila, dala si snídani, rodiče už vyčkávali na příchod doktora v mém pokoji a já už byla sbalena.
Naposledy se tedy rozletěly bílé dveře od našeho pokoje, do kterých vstoupil pan docent, jen jsme se rozloučili, poděkovali a pak už čekali na příchod řidiče sanitky, který mě měl vyzvednout na mém pokoji. Mezitím přišla ještě sestřička, dala nám převazy, které si budu muset měnit ještě pár týdnů doma, a recept na injekční stříkačky, které si budu muset každý večer před spaním 14 dní píchat do břicha.
Když nastal ten čas, rozloučila jsem se s holkama, naposledy se podívala ven z okna na ten výhled a lehla jsem si na lehátko, které mi přichystal na chodbě řidič sanitky. Zapnul kolem mých nohou a břicha bezpečnostní pásy a vezl mě k výtahu. Cestou jsme jeli kolem sesterny, kde seděly tři sestřičky, se kterými jsem se taky rozloučila. Celou dobu vedle mě šli rodiče. Vyvezl mě ven a otevřel dveře od své sanitky, kde mě následně s celým lehátkem ukotvil vedle staršího pána. Mamka si sedla vedle mě na sedátko a dveře od sanitky se zavřely. Cesta domů trvala asi 2 hodiny, každý kamínek byl dost citlivý a nepříjemný.