Skolióza

37. kapitola

1. den na oddělení JIP
Probuzení na JIPce bylo zdaleka jiné, než podle mých představ. Bolest, kterou jsem skoro nemohla vydržet probodávala má záda. Podívala jsem se na hodiny, které visely na zdi rovnou přede mnou a ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Operace trvala sedm hodin. Snažila jsem se pochopit své "nové" tělo. Cítila jsem se jako v cizím těle. Nedokážete pochopit, proč máte nějaký konkrétní úsek jinak, než jak jste měli, ale hlavně to nedokážete pochopit, když vás všechno šíleně hodně bolí.
V ruce jsem měla dvě kanyly, jedna byla na léky proti bolesti- kapačky, která se nacházela na levé ruce v jejím záhybu a do druhé, která se taktéž nacházela na mé levé ruce, ale tentokrát na hřbetu ruky, mi chodila sestřička dávat antibiotika.

Pamatuji si, že vždycky, když už jsem jí viděla jít s tou injekční stříkačkou bez jehly, bez jehly proto, že se stříkačka vždycky napojila na tu kanylu (na obrázku světle růžové kolečko, které se odšroubovalo a napojila se ta injekční stříkačka bez jehly), říkala jsem si, ať to mám rychle za sebou, protože ty antibiotika tak hrozně moc zapáchaly. Jednou, když jsem volala s mamkou, dokonce jsem jí brečela do telefonu, protože mi sestra přišla dát antibiotika a hned po jejím odchodu volala mamka, takže jsem je hodně cítila. Byla jsem až moc přecitlivělá, ale zase když je člověk sedm dní na JIPce sám, jen se sestřičkami a doktory, nedivte se. Teď mám aspoň směšnou vzpomínku, jak jsem brečela kvůli zápachu antibiotik. Mamka za mnou chtěla chodit každý den, jenže měli přísný zákaz návštěv, protože v tu dobu řádila chřipka.
Na mé pravé ruce byl tlakoměr, který měřil tlak, mám pocit, že co hodinu. Na mém hrudníku bylo asi deset elektrod.

Ty byly napojené na placatou šedou krabičku, kterou jsem měla u hlavy a věčně mě tlačila. Na prostředníčku pravé ruky byl takový jakoby "kolík". Ten také nebyl extra příjemný, vlastně nic z toho nebylo příjemné, ale dalo se to vydržet.