Skolióza

33. kapitola

Cesta do školy, kam chodí Lucy, netrvala nějak zvlášť dlouho, asi patnáct minut. Předaly jsme si polibek a mi se draly slzy do očí. Bylo mi to líto. Bylo mi líto vlastně všechno. Bylo mi líto hlavně rodičů, museli být pořád ve stresu, vlastně pořád musí, když teď je to nejhorší- operace, to, k čemu nechtěl nikdo, aby přišlo. Taky všechny ty vyšetření a různé věci, které mi kupovali, třeba ty balónky na terapii, nebo všechen ten benzín, když jsme jeli až do Karlových varů a to jsme z moravskoslezského kraje. Hrozně moc je obdivuji, jak to zvládli a zvládali mě podporovat. Jsem jim hrozně moc vděčná a miluji je.

Ještě chvíli po tom, co jsme se rozloučili s Lucy mi tekly pramínky slz po tváři. Přišli mi dvě zprávy a to od Adél. Ptala se v nich jak mi je, jestli už jedeme, kde jsme apod. Zahřálo mě u srdce, že na mě myslí. Zastrčila jsem si sluchátka do mobilu a pustila mou oblíbenou písničku. Hlavně nemohla být nějaká pomalá a smutná, jelikož bych se rozbrečela. Dívala jsem se z okna, poslouchala písničky a bála se, jaké to bude, co mě čeká, s kým budu na pokoji atd. Po chvíli mě přestalo bavit jen tak přemýšlet a poslouchat, tak jsme se rozhodla, že zkusím usnout, jelikož jsem v sobe měla prášek, mělo by mi to jít rychle. Proto jsem se tedy uvelebila, přikryla se dekou a malý polštářek nesměl chybět. Snažila jsem se najít si vhodnou polohu, ale nějak to nešlo. Opět, tak jako vždycky, mě bolely záda a navíc, byla jsem zrotovaná a zkroucená, takže to nebylo nějak extra příjemné, ale to nebylo ani v normální posteli. Avšak po cca deseti minutách jsem konečně usla, a probudila jsem se, když jsme zastavili na benzínové pumpě a my s mamkou jsme šli na záchod. Taťka si šel koupit kávu. Chvíli jsme seděli v autě a když taťka dopil, jeli jsme dál. Zeptala jsem se taťky kdy tam budem, odpověděl mi, že tak za dvacet minut. To mě rozbolelo břicho ještě víc, počítala jsem, že pojedeme ještě tak hodinu. Zastavili jsme v koloně aut a čekali nejmíň půl hodiny, než se konečně rozjeli.

Přijížděli jsme na rozměrné parkoviště a měli tak krásný výhled na obrovskou budovu s velkým nápisem FN BRNO (Fakultní Nemocnine Brno). Taťka zaparkoval v podzemní garáži, všichni jsme vzali tašky a šli jsme ke vchodu. Na recepci jsme řekli, že jdu na operaci a ukázali potřebné papíry, a pak už jen jeli výtahem do osmého patra, kde jsme u sestřiček řekli totéž, co na recepci. Byl tam na stole už připravený lísteček s mým jménem a příjmením. Sestřička mi řekla, ať si za ní sednu a společně jsme začaly vyplňovat papíry. Ptala se mě, jestli užívám nějaké léky nebo jsem na něco alergická. Potom jsem se podepisovala a tím tak souhlasila s operací. Všechno to zabralo asi deset nebo patnáct minut. Zavedla mě do pokoje, kde už byly dvě slečny. Jedna po operaci, vypadala, že je celkem v pohodě, nijak nebrečela, moc si nestěžovala na bolest a dívala se na televizi. Potom tam byla druhá, ta čekala na operaci, stejně jako já.

Ahoj milí čtenáři! Tak je tady konečně nová kapitola. Snad se vám líbila. Budu moc ráda za každý komentář, přečtení nebo hlas. A holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊