Skolióza

31. kapitola

Již druhý den u nás panuje tichá domácnost. Za tři dny mě čeká ten den, který mi změní celý život. Budu se učit všechno znovu, s tím rozdílem, že ve mně budou dvě titanové, třiceticentimetrové tyče. Tichá domácnost proto, že jsou všichni špatní z mé operace. Já jsem samozřejmě taky špatná z té operace, ale ještě mě tíží pocit, že je někdo špatný ze mě. Nesnáším, když mamka brečí, nestává se to často, ale teď je to každý večer.

***

Právě ležím ve vaně, kde jsem si před chvílí nechala rozpustit šumivou, fialovou bombu do koupele. Miluji fialovou barvu, proto jsem velmi uklidněná, když v ní i ležím. Pozoruji hladinu fialové vody, jak se houpe a naráží do stěn bílé vany. Přemýšlím nad mou operací, nad kamarády, školou, prací, prostě nad mým životem, a snažím se se psychicky připravit na ten následující "nový" život. Promítám si v hlavě všechna povolání, která můžu dělat s mými zády. Nemůžu přece zvedat nějaké těžké krabice, nebo stát dvanáct hodin v obchodě. S mamkou jsme se o tom taky bavily, navrhly jsme buďto učitelku prvního stupně, jelikož jste v práci jenom nějak 5-6 hodin, můžete si kdykoliv sednout, potom se projít po třídě, a prostě nemáte ty záda namáhané, a druhý typ byla účetní. Tam si také odsedíte malý počet hodin a můžete si vzít práci domů, kde bych si mohla kdykoliv lehnout. Všechno ale beru pozitivně, stejně jsem nevěděla, na jakou střední mám jít, takže mi má nemoc vlastně pomohla. A navíc, tyto práce by mě asi bavily, samozřejmě ne obě, ale nějaká z nich ano. Kdysi mě spíš lákala učitelka, teď se ale víc přikláním k účetnictví. Vytáhla jsem špunt z vany a ještě chvíli ležela a dívala se na odtékající fialovou vodu, ve které mi bylo tak dobře.
Když jsem ležela už v posteli, zavolala mi Adél na videochat.

"Ahoj"

"Čau"

"Tak co, jak se máš?"

"Ani nevím.. asi hrozně"

"To bude v pohodě, neboj se.. "

"No jo.. "

Chvilku jsme mlčely, ale potom Adél začala drbat o škole, kdo s kým chodí a různé věci, kterých jsem se nemohla bohužel zúčastnit, aspoň mi je pověděla. Také jsem někdy plakala, protože mě hrozně moc mrzelo a do teď mrzí, že jsem nemohla jet na lyžák se školou.

***

Ráno, když venku chumelilo, uvařila jsem si ostružinový čaj, který patří mezi mé oblíbené, a jelikož jsem byla doma sama, pustila jsem si film a jen tak relaxovala.
Když film skončil, rozhodla jsem se jít na procházku se svou fenkou. Oblékla jsem se teple, ale rukavice a čepici jsem vynechala. Dala jsem jí postroj a do ruky vzala vodítko. Vydala jsem se po stezce kolem řeky. Na zemi byla tenká vrstva sněhu a na listech stromů a keřů také. Po asi patnácti minutách jsem usoudila, že byl špatný nápad jít se projít. Mé líčka jsem měla červená a štípala mě od mrazu. Uši jsem už skoro necítila. Sníh se rozchumelil ještě víc než jsem odcházela z domu, takže teď jsem šla ve velké chumelenici, vločky mi padaly do očí a na řasy. Když jsem konečně po asi třičtvrtě hodině přišla domů, zababušila jsem se pod peřinu a vzala si mou oblíbenou knížku Hvězdy nám nepřály a začala si číst.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že jsem si četla dvě hodiny, byla jsem tím dějem přímo pohlcená, i když jsem knihu četla aspoň tak třikrát a film viděla nejmíň pětkrát. Založila jsem si záložku na straně kde jsem skončila a rozhodla se vstanout. Vytáhla jsem si z lednice oběd a ohřála si ho. Potom už jsem se s chutí pustila do jídla. Dneska je takový den, že jsem radši zalezlá doma, piju teplý čaj a dívám se na filmy. Po obědě jsem si ještě jeden pustila a k němu jsem si rozpustila čokoládu, nakrájela jahody, které jsem si pak namáčela v té čokoládě. Dnešní den jsem se snažila si užít naplno, ikdyž to bylo těžké, jelikož mě pořád bolí břicho od stresu.

Ahoj milí čtenáři! Tak je tady konečně nová kapitola. Snad se vám líbila. Budu moc ráda za každý komentář, přečtení nebo hlas. A holky, které mají nebo měli taky skoliózu, můžete se ozvat, ráda s něčím poradím nebo pomůžu. Mějte se krásně a u další kapitoly❣😊