To the End

1.

(update: omluvte místy vysoký level cringe... možná to někdy přepíšu do přijatelnější podoby... až se mi bude chtít)

Kdyby brány vnímání byly průzračné, každá věc by se člověku jevila taková, jaká je: neskonalá.

(~William Blake)

Červenec 1991

Moje babička byla vždycky tak trochu blázen. Ale staří, blázniví lidé potřebují, aby je někdo poslouchal a v tomhle zapadákově stejně nebylo nic lepšího na práci.

Všechno to začalo někdy ke konci školního roku. Moje nálada se pohybovala na bodu mrazu, protože pro náctiletý emíčka z nějakého důvodu nikdo nemá pochopení. Teda, je mi skoro sedmnáct, tohle už by se mě asi dotýkat nemělo. Taky si nechci stěžovat, protože to vážně není tak, že by mě někdo třeba fyzicky týral, když už to slovo musím použít – to ne. Život zkrátka za moc nestojí, když se vám lidi vyhýbají dvacetimetrovým obloukem jenom proto, že nejste stejní jako oni. A moje máma už se nemohla dívat, jak katastrofální je společenský život jejího jediného syna. Tak mě poslala sem.

Nikdy jsem úplně nepochopil, proč polovina naší rodiny žije v Americe a polovina tady v Nizozemí, když máme italské příjmení, ale budiž. Vlastně se mi tu docela líbí – okolo lesy, žádný hluk velkoměsta ani houfy lidí, co neustále někam spěchají. Jenom malá vesnička obklopená přírodou, jedna z těch, kde se každý s každým zná. A to už se dostávám k mojí babičce.

Jmenuje se Evelyn a dokonale odpovídá popisu románové postavy. Vypráví mi neuvěřitelné příběhy a o každém z nich tvrdí, že je to čistá pravda, když se jí zeptám a kroutí hlavu, jak o tom vůbec můžu pochybovat. Zrovna dneska jsme spolu jenom tak seděli na lavičce před domem a pozorovali zapadající slunce. Snažila se ze mě vytáhnout co nejvíc věcí o tom, jak je možné, že nemám vůbec žádné přátele, což nenávidím – a pak, z ničeho nic, pronesla onu památnou větu.

„Možná že tady nemáš být. Možná – " odmlčela se. „Ne, vím to určitě. Někdo na tebe čeká tam venku." Poslední dvě slova v sobě skrývala jakýsi tajemný podtext. Tam venku. „Co tím myslíš, tam venku?" Hned neodpověděla. Staré, popraskané rty se jí samovolně roztáhly do vlídného úsměvu. Otočila se na mě slunce jí přitom prozařovalo šedivé vlasy, spadající na ramena. Skoro jsem se začal bát. „Lidé jsou tak pošetilí, když si myslí, že tato realita je ve vesmíru jediná." Pořád ještě jsem si na tyhle její řeči úplně nezvyknul, takže mě pořádně zamrazilo. Tam venku.

A dny pokojně plynuly dál. Slova mojí babičky mi stále hlodala v hlavě, přestože to rozhodně nebylo poprvé, co mluvila takhle zvláštně. Dřív jsem na to většinou po pár dnech zapomněl, ale tentokrát to bylo jiné. Možná částečně proto, že předtím byly její příběhy plné draků, víl a magie. Oproti tomu znělo Tam venku tak nějak...mezidimenzionálně. Co já vím. Zkrátka se to vymykalo zajetému stereotypu a tato skutečnost mě nepřestávala děsit. Někdo tam na mě čeká. Přistihnul jsem se, že už tomu začínám skoro věřit. Ostatně, třeba v tom nemusí ani být nic nadpřirozeného...tam venku může být klidně třeba v Haagu, no ne? Ovšem Haag je odtud moc daleko. Zato cestou přes les se dá dostat na nádraží a vlakem je to sotva půl hodiny do Amsterodamu...možná si udělám menší výlet.

Když jsem tenhle nápad oznámil babičce, překvapivě rychle souhlasila a ochotně mi vyjmenovala spousty zajímavých míst, které 'určitě, ale určitě musím navštívit'. Taky mi na cestu zabalila do batohu spoustu všemožných oplatků, které vyhrabala bůhví odkud, třebaže jsem ji ujišťoval, že to nebude potřeba. Před cestou mi věnovala dlouhé objetí, jako bych se snad nikdy neměl vrátit a sledovala mě pohledem, dokud jsem nezmizel v lese.

Už po prvních pár krocích lesní pěšinou jsem se začal ptát sám sebe, jaký má tohle všechno význam. Jenom tak se spontánně sbalit a odjet si na výlet bez blíže určeného smyslu. Ale nemohl jsem si pomoct. Něco mě tam táhlo. A i kdyby to byly jenom nereálné představy, které jsem odchytil od babičky, třeba si alespoň nakoupím nový hadry.

V lese byla docela tma, jakoby už byl večer, přestože slunce ještě nezapadlo. Ani jsem pořádně nesledoval cestu. Šel jsem za tím. Za svým podivným pocitem, který sílil každým krokem, až překročil hranici, kdy se zdálo být nereálné, že jde jen o moji fantazii. Pořád rovně. Krok za krokem. Až se kolem mě začaly objevovat shluky bílé mlhy, nejdřív řídké a nenápadné, ale úměrně vzdálenosti houstly a zvětšovaly se, až se nedalo dohlédnout dál než na dva metry. Zdravý rozum mi říkal, ať se vrátím, nebo se tady někde ztratím, ale ten neznámý pocit v mojí hlavě byl teď tak silný, až to skoro fyzicky bolelo. Ještě posledních pár kroků...ticho. Zvláštní, neznámé pnutí. A pak...

Mlha se najednou začala vytrácet. Během minuty zmizela úplně a kolem byl zase ten starý, známý les. Nebo... možná ne. Nebyl známý, ani trochu. Stromy tu vypadaly úplně jinak. Taky byla najednou větší zima. Nedokázal jsem racionálně uvažovat. Myšlenky, co mi létaly hlavou, měly podobu obrazů, útržků starých fotografií, a zmizeli příliš rychle na to, abych rozpoznal, co znázorňují. Příšerně mě bolela hlava. Mezitím vším jsem ušel nějakých třicet kroků, třebaže mozek k tomu nevyslal žádný signál. Poháněla mě jakási neznámá, nadpřirozená síla. Moje smysly začaly opět fungovat až ve chvíli, kdy na mě něco – nebo spíš někdo – náhle zezadu vyskočil a násilím mě vlekl pryč. Snažil jsem se vší silou osvobodit, ale nemělo to sebemenší smysl. Až po několika minutách se mi podařilo alespoň částečně vymanit z jeho sevření, ale než jsem mohl vůbec zjistit, kdo je můj únosce (případně na jaké že to planetě se momentálně nacházím), odněkud přišla tupá rána do hlavy a svět okolo zčernal.

***

Ehm, no, možná to není úplně zdravé, mít rozepsaných 14 683 fanfikcí najednou, ale na tomhle už pracuju strašně dlouho a všechno to mám pěkně vymyšlené, tak jako why the bloody hell not :D