To the End

20.

Gerard chvíli koukal do zdi, jakoby se snažil nalézt odpověď na všechny naše otázky v tom otisku plevele.

„Hej. Gee." Vlastně jsem tak trochu doufal, že na to zapomeneme. Zasmějeme se tomu. Jo, prostě jsem se moc nudil, tak si moje fantazie začala vytvářet vlastní skutečnost. Ale tušil jsem, že za tím bude něco víc.

„Myslím, že to byla tvoje babička," řekl, aniž by přestal pohledem provrtávat stěnu před ním.

„Tvoje opravdová babička," dodal, než jsem mohl něco namítnout.

„Co tím myslíš?" Zeptal jsem se váhavě, i když jsem to moc dobře věděl. Jenom jsem se odmítal vzdát toho posledního stébla naděje.

„Tvoje babička z tvojí reality. Asi ti chtěla něco... sdělit."

„Sdělit? Jako co? I kdybych se chtěl vrátit domů, nemám jak. Co si asi tak mám vzít z toho jednoho a půl slova? Sama mě sem tenkrát nahnala, tak ať mě teď nechá být!" Najednou jsem byl strašně naštvaný. Proč to musí být tak složité? Jakoby nestačilo, že nesmíme vycházet z domu a zatemňovat okna. Proklínal jsem všechny v roce 1991, za to, že chodí do školy, můžou si jít, kam se jim zlíbí, aniž by je hned nějakej essesák posílal ke zdi a vůbec mají svůj pohodlný, moderní život.

„Prosím. Nekřič," ozval se Gerardův roztřesený hlas.

„Promiň, já jen – "

„Nikdo se tě neprosil, abys tady zůstal," přerušil mě rázně.

„Fajn. Tak to já si asi půjdu sehnat jízdenku do Auschwitzu, když ti tady tak vadím." Gerard po mě vrhl vražedný pohled a já odolal pokušení si nafackovat. Nechtěl jsem se hádat. Nikdy se nehádám. Nevím, co se to se mnou dělo.

„Stačilo by, kdybys mě nechal na pokoji." Ou. To bolelo. Chystal jsem se vyhovět jeho přání a odejít z pokoje (i když mi nebylo tak úplně jasné, kam půjdu potom), ale ve dveřích jsem se srazil s mojí babičkou. Teda s Evelyn. Nebyla to moje skutečná babička... ne?

„Hej, lidi, našla jsem – " Hlas jí odumřel, když uviděla Gerardův výraz.

„Stalo se něco?" V pokoji zavládlo trapné ticho. Využil jsem příležitosti a rychlým pohledem zjistil, že drží v ruce tabulku čokolády.

Opravdové čokolády.

„Ale nic," odpověděl nakonec Gerard. Nejspíš tu čokoládu zaznamenal taky.

„Super, v tom případě tohle můžem sežrat a navzájem se přitom nepovraždit." Aniž by čekala na náš souhlas, zamířila zpátky ven na zahradu.

„Promiň, Frankie," předběhl mě Gerard s omluvou a oba jsme tam chvíli jenom tak stáli ve vzájemném objetí. A pak jsme vyrazili za Evelyn. Zvláštní, jak jedna tabulka čokolády dokáže vyřešit spory už jenom svou existencí.

Znova jsme seděli v trávě na zahradě, každý se svým přídělem čokolády. Chutnala úžasně a určitě by ve mně vzbuzovala vzpomínky na staré časy, kdybychom se v těch starých časech zrovna nenacházeli. Věděl jsem, že Evelyn umírá touhou zjistit, co se odehrálo mezi mnou a Gerardem během těch několika minut její nepřítomnosti, ale naštěstí se neptala.

Přišel podzim a v nenápadném domku na kraji Amsterodamu byl klid. Gerard se před slunečními paprsky naučil schovávat ve stínu, takže nedostal úžeh a na příhodu s rozdvojenou realitou jsme zapomněli, i když to asi nebyl úplně dobrý přístup. Ale lidé jsou takový od přírody, a to ve všech možných realitách. Když mají možnost se problémům vyhnout, bez váhání to udělají. Tím problém samosebou nezmizí – pouze se na čas uloží k ledu, aby vám pak mohl začít opět otravovat život, když to nejmíň čekáte.