To the End

21.

Ráno jsme se všichni sešli u snídaně. Chystal jsem se obsadit židli mezi Gerardem a Evelyn, ale zarazil mě a radši si tam sednul sám. Nemohl jsem si pomoct, bylo pěkný, když se o mě tak bál. Evelyn to tak pěkné nepřipadalo.

„Víš, Gee, já ho vážně nechci zabít." Zbytek osazenstva domu byl bůhví kde, dokonce i Bonifác se někam vytratil. Takže jsme si mohli promluvit.

„Jistěže ne. Snad jenom uškrtit," odsekl Gerard.

„Nebuď jedovatý, dobře víš, že – "

„Samozřejmě že vím, že ho nechceš zabít. Ale nějakej blbej démon, nebo co tě to ovládá, ho očividně zabít chce, takže myslím, že bude pro dobro nás všech, když mezi váma dvěma budu dělat zeď, dokud ho nevyženem alespoň na Aljašku."

„Aha, a jak to chceš udělat?"

„To si vyřeš sama. Je to tvůj blbej démon." Zavládlo ledové ticho. A to jsem si slíbil, že už se do toho nebudu míchat.

„Můžete se oba dva uklidnit? Takhle se daleko nedostanem." Evelyn okusovala krajíc chleba a Gerard se založenýma rukama hleděl před sebe. Neměl jsem nejmenší chuť z pozice nejmladšího člena domácnosti přejít do pozice mravokárné učitelky ve školce, ale co mi zbývalo?

„Eve, řekni nám, co si myslíš, že se včera stalo."

„Já to opravdu nevím."

„Zkus to popsat. Prosím."

„Fajn. Prostě jsem spala, už si nepamatuju, co se mi zdálo. Pak jsem vstala, vyšla po schodech nahoru do vašeho pokoje a začala tě škrtit. Ale nebyla jsem to já. Teda, pamatuju si to, ale myslela jsem, že je to jenom sen. Viděla jsem věci kolem sebe, ale moje pohyby ovládal někdo jiný. Prostě jako ve snu. A podruhé to bylo to samý. Stála jsem tam a snažila se přijít na to, co se děje, ale pak to přišlo znova. Nemohla jsem to nějak zastavit." To bylo přesně to vysvětlení, které jsem očekával, ale zároveň se modlil, ať nepřijde. Gerard položil lokty na stůl na znamení, že se chystá říct něco důležitého.

„Pro dobro nás všech navrhuji vyložit karty na stůl." Mlčel jsem. Nebylo těžké se dovtípit, co tím myslí.

„Abych to zbytečně neokecával. Frank je z budoucnosti a já jsem skoro padesát let žil v časové smyčce dne 11. června 1943. Poslední měsíc před jejím zánikem tam Frank strávil se mnou. Takže jeho rodiče jsou ve skutečnosti pořád naživu, jenom v trochu jiné realitě. Bohužel ani jeden z nás nepředpokládal, že se stane to, co se stalo, takže jsme si zkrátka museli narychlo sbalit a zdrhnout sem. To Frank navrhnul, že půjdeme sem, protože... protože věděl, že tu za války žila jeho rodina." Gerard se odmlčel. Evelyn ani nevypadala, že by ji to nějak zvlášť vykolejilo.

„Já jsem Frankova rodina?"

„Jak se to vezme. Jsi jeho babička, ale vlastně vůbec nejsi, protože Frank je z jiné verze reality, kde má svoji babičku."

„Ah – a."

„...Věříš nám?" Zeptal jsem se opatrně.

„Máte důvod si takové věci vymýšlet?"

„Pokud vím, tak ne."

„V tom případě věřím. Co mi zbývá. Svět je zvláštní místo." Gerard si viditelně oddechl.

„Doufám, že si tu informaci necháš pro sebe." Evelyn se srdečně zasmála.

„A s kým bych se o ni podle vás měla dělit?"

„Úžasné. Takže si shrneme fakta. Frank se do mojí smyčky dostal zásluhou jeho babičky, tedy druhé verze tebe. Pokud jde o ten incident z léta, nemyslím, že to spolu nějak souvisí. Tehdy si na něj přece nezaútočila. Jediný, kdo tě viděl, byl Frank, z čehož vyplývá, že šlo jenom o představu. Kdo nebo co ji vyvolalo, nevíme, ale pravděpodobně nešlo o nic podstatného. Zato včera tě něco nebo někdo ovládal. Víme jenom, že to chtělo zabít Franka, nevíme proč, ani proč se mu to nakonec nepodařilo."