To the End

44.

„Franku, vstávej."

Vstávat? Není neděle nebo tak? Nebo se v týhle pošahaný době chodí do práce i o víkendech? Proč mě budí? Vždycky vstávám sám.

„Ne."

Ať si nakašle. Bolí mě hlava. Ani nevím proč.

„Prosím tě. Chci s tebou mluvit, než se vzbudí."

Přehodil jsem si těžkou peřinu přes hlavu, jako by mě mohla odříznout od reality.

„On je pořád tady?"

„A myslíš, že jsem z toho nějak nadšený?"

Konečně jsem se přinutil zvednout hlavu a rozlepit víčka. Jen co jsem se na něj podíval, ztuhla mi krev v žilách.

„On tě praštil?"

Kolem jeho pravého oka se formoval ošklivě fialový monokl. Nic vážného, ale přece tak byl. Gerard si povzdechl a odvrátil tvář.

„Ne. On ne."

„Ne? A kdo teda?"

Byl jsem zmatený. Že by ho ten nácek praštil a rozkázal, ať to popře? A na koho jiného by to tak asi mohl svést?

„Tys mě praštil. Včera, když jsem tě poslal spát."

To mi vyrazilo dech.

„Blbost. Já? Proč bych to u všech svatých dělal?"

„Byl jsi opilý," řekl Gerard chladně a nepřestával mě propalovat pohledem, který ve mě budil výčitky, které jsem si pomalu začal přiznávat. Snažil jsem se v myšlenkách zacouvat až do událostí předešlé noci, ale jediné, s čím jsem se setkal, byla bezútěšná, černočerná díra zapomnění. Pořád jsem nedokázal uvěřit, že bych byl schopen takového násilí, ale přece jenom jsem nevěřil, že by si Gerard něco takového vymyslel. Zavřel jsem oči a pokusil se zbavit bolestivého uzlu, který se mi zformoval v hrdle.

„Promiň. Takový věci nejsou omluvitelný. Ale promiň. Nevím, proč jsem to udělal." Opatrně jsem ho objal. Nebránil se, ale ani nespolupracoval. Cítil jsem, jak je pod mými doteky strnulý a znepokojovalo mě to.

„Vždyť jsem ti to zrovna řekl. Posloucháš mě vůbec? Byl jsi opilý, Franku. Alkohol odkrývá přetvářku. Jsi stejně špatný, jako já. Oba jsme si navzájem tím nejhorším, co nás kdy mohlo potkat."

Civěl jsem na něj s neohrabaností mrkací panny. Co to zas mele? Nemůže mít pravdu. On je to nejlepší, co mě kdy potkalo. Je mi fuk, čeho jsem se kvůli němu musel vzdát. Sakra, vlezl jsem za ním až do Sicherheitsdienstu. A teď tohle? Na zlomek sekundy jsem ho toužil praštit znova, což, jakkoli jsem si to odmítal přiznat, pouze potvrzovalo jeho slova.

„Hm. Asi je fajn, že to víme." Zase se mi uzlovalo hrdlo. Na moment jsem v ústech ucítil jemný alkoholový podtón z předešlé noci a bylo mi z toho na blití. Ze mě samotného, ze všeho, co jsem udělal špatně.

„Když jsme u těch nepříjemností, vyspal jsem se s Franzem. Jinak to nešlo," oznámil mi Gerard, opět aniž by dal najevo nějaké city. Ani jsem nebral na vědomí slzy, které mě pálili na tvářích. Necítil jsem smutek. Byl jsem naštvaný, rozzuřený, tak moc, že kdyby sem ten slizký nácek teď přišel, asi se neudržím. V duchu jsem počítal týdny, které nám zbývaly do konce války. Třeba bych měl štěstí a tomíci se tu zjeví, než nás třetí říše stihne odstřelit.