To the End

18.

Proti vší pravděpodobnosti šlo všechno skvěle. Tak skvěle, že bylo těžké tomu vůbec uvěřit. Paní Helga se o nás starala skoro jako vlastní matka. Evelyn byla pořád stejně praštěná a Bonifác se svým typickým nasupeným výrazem pořád rozbíjel, co se dalo. Pradědeček byl buď mimo dům, nebo věčně zavřený ve své pracovně. Do hovoru se zapojoval jenom občas, protože se jako jediný narodil tady v Holandsku a neuměl moc dobře anglicky. Říkal jsem si, že mě babička přecejen musela nějak poznat, když té noci uhádla mé jméno. Z fyzikálního hlediska to sice nebylo možné, ovšem to jsem si donedávna myslel taky o cestování v čase a zastavení procesu stárnutí. Možná to mohl být nějaký druh napojení mezi příbuznými, který se žádnou fyzikou neřídí. Každopádně, místo babičky se chovala spíš jako moje osmiletá sestra, se svým věčným hihňáním, tancováním po domě a shazováním předmětů (protože jsem odmítal uvěřit, že za to všechno vážně může Bonifác). To všechno bylo ale pořád lepší, než když začala flirtovat s mým Gerardem.

Všichni tři jsme jen tak seděli v trávě na zahradě a zabíjeli čas. Já jsem sice umíral touhou prohlédnout si historický Amsterodam, ale měli jsme zakázáno chodit do města kvůli možnému nebezpečí. Dokonce ani Evelyn tam nemohla, i když nebyla židovka, ani návštěvník z budoucnosti. Zato ale byla ten typ člověka, co by si klidně dřepnul doprostřed náměstí a cvrnkal si kuličky s partou imaginárních židovských návštěvníků z budoucnosti, takže nepouštět ji z domu bylo v zájmu nás všech.

„Hej, Gee," začala zlehka. „Jak jste se vy dva vlastně našli?"

Musel jsem uznat, že tyhle konverzace byly vlastně i trochu zábavné, protože Evelyn na rozdíl od ostatních moc dobře tušila, jak to my dva spolu máme. To ji ovšem v žádném případě neodradilo. Představoval jsem si nás jako takový ten polygamní trojúhelník, ale na to bylo ve čtyřicátých letech přece jenom trochu brzo. Pak jsem si nás představoval jako polygamní trojúhelník obsahující moji biologickou babičku a seznal jsem, že na to bylo ve čtyřicátých letech ještě hodně brzo.

Gerard se zadíval do země a nervózně si poposedl. Oficiální verze našeho příběhu zněla, že moji rodinu sebrali essesáci a Gerardovi rodiče se mě ujali, teda až do chvíle, než sebrali taky je. A tak jsme zdrhli sem, protože nás nic lepšího nenapadlo, a zazvonili na první dům, který vypadal přívětivě. Byl to dost chabý příběh, ale zdálo se, že nám to všichni žerou.

„Už jsme o tom mluvili. Znali jsme se v dětství, ale pak přišli Němci a obě naše rodiny se ukryly, takže jsme se dlouho neviděli. Až potom, když je našli, tak jsme Franka vzali k nám... " Evelyn dramaticky obrátila oči v sloup.

„Né jak jste se poznali. Jak jste se našli." Vyměnili jsme si s Gerardem pohledy. Tušili jsme, že to ví, nebo jsme spíš věděli, že to tuší, ale nikdy jsme o tom s ní doopravdy nemluvili.

„Jak to myslíš?" Gerard se rozhodl hrát blbého.

„Jenom nedělej. Nejsem slepá. A především ne hluchá."

„Hluchá?" 

Teď na oplátku znervózněla Evelyn. Namotávala si na prsty stébla trávy a hlas se jí ztišil do bázlivého šepotu.

„No. Někdy... někdy nemůžu v noci spát a..."

Ale ne.

„Nejste zrovna potichu." Gerard zrudnul až ke kořínkům vlasů. Na sebe jsem neviděl, ale nejspíš jsem na tom byl podobně.

„N – není to, jak si myslíš... " Gerard se pořád snažil to nějak ututlat, ale na to už bylo pozdě. Moje babička sama sebe zasvětila do tajů mého sexuálního života, a jestli tohle nebyl důvod pro změnu identity, tak už fakt nevím.

„Aha? A co to teda je?" Trochu jsem nadskočil nad jejím ostrým tónem. Prudce vstala a mračila se na nás.

„Máte pocit, že si můžete v klidu nahoře šukat, zatímco já si dole můžu akorát brečet nad vzpomínkama?!"

Ve vzduchu zavládlo nepříjemné ticho. Nevěděli jsme, co se děje. Ještě před chvilkou byla úplně v pořádku, proč najednou takhle vybuchla?

„Ev - "

„Jdete všichni někam!" S těmito slovy se otočila na podpatku a zmizela v domě. Dveře se za ní zabouchly s takovou ranou, že kdyby tohle udělala v Gerardově chatě, zbyla by z ní jen hromádka třísek.

„Ježiš. Nevěděl jsem, že se moje babička bude chovat jako třináctiletý pako."

„Nechová se jak třináctiletý pako, jenom proto, že má city." Ještě ty začínej, řekl jsem skoro, ale naštěstí jsem si to včas rozmyslel. Nechtěl jsem se rozhádat ještě s Gerardem. Někde hluboko uvnitř jsem byl ale tak trochu rád, že alespoň řešíme věci, na kterých nezávisí náš život. Protože od chvíle, kdy smyčka přestala existovat, jsem byl přesvědčený, že přesně takové věci řešit budeme. Místo toho jsme na sebe štěkali jak malé děti.

„Já jdu za ní. Klidně si tady zůstaň, jestli chceš," prohlásil Gerard a vydal se směrem k domu. Trochu jsem se zastyděl a samozřejmě ho následoval. Normálně jsem se takhle nechoval, ale na svou obranu musím říct, že to člověka prostě trochu rozhodí, když se mu jeho babička začne hrabat v soukromí. Docela soukromém soukromí, jestli to dává smysl.

Připomněl jsem si, že to není tak úplně moje babička, vzhledem k tomu, že jsem se ještě nenarodil, a taky že jsme v trochu jiné verzi reality a vůbec, tyhle časový paradoxy už mě začínaly štvát. Na chvíli jsem zavřel oči, usilovně se soustředil a přepnul na mód Tato Realita. Kdybych to neudělal, asi bych si nevšimnul, jak se Gerard znenadání zlomil v pase a na zemi neskončil jenom proto, že se včas zachytil kliky u dveří. Rychle jsem k němu přiběhnul a podepřel ho.

„Gee? Co se děje?"

„J – já nevím... Motá se mi hlava... " Vtáhnul jsem ho dovnitř, kde se sesunul na podlahu.

„Asi máš úžeh. Byli jsme na tom slunci docela dlouho." Donesl jsem mu z kuchyně sklenici vody. Evelyn jsem cestou nepotkal – nejspíš byla zavřená u sebe v pokoji. Gerard se vděčně napil.

„Děkuju. Už to přešlo." Chtěl jsem mu pomoct, ale vstal sám, jako by se nic nedělo.

Zaklepali jsme na dveře Evelynina pokoje. Když nepřišla žádná odpověď, vešli jsme dovnitř. Moje sotva dospělá babička seděla v tureckém sedu na posteli a oči měla zarudlé od pláče. Nevěnovala nám jediný pohled. Gerard se posadil k ní a vzal ji kolem ramen. Rychle jsem zahnal smítko žárlivosti, které se mi neopodstatněně objevilo v hlavě a radši zůstal stát u dveří, protože utěšovat někoho jiného než Gerarda nezasahovalo do rámce mých schopností.

***

Heh, sorry za ty blbý konce, ale mě by to jinak nevycházelo na počet slov :D

Znáte takový ten pocit, když si večer v klidu lehnete do postele, už už zavíráte oči a říkáte si, jak byl tenhle den vlastně docela fajn, když vám najednou dojde, že máte docela velkej crush na jisté učitelce, která je mimochodem o 25 let starší než vy a vám to vlastně vůbec neřipadá divné, protože jste zvyklí číst gay fanfikce à la student x teacher, ale stejně si najednou přijdete strašně useless, jakože wtf, PROČ MI TO DO HAJZLU VŮBEC NEPŘIPADÁ DIVNÉ? 

Jop, vždycky si na to vzpomenu třeba když jdu ve škole na záchod a pak se tam půl hodiny tlemím jak debil, protože vůbec nevím, co mám dělat :,D Mám v tý hlavě celkem bordel, no.

Whatever. Miluju vás <3