To the End

10.

Dny plynuly. Nebýt toho, jak se Gerard pořád ujišťoval, jestli se opravdu nechci vrátit domů, asi by se mi úplně podařilo vytěsnit skutečnost, že žijeme v časové smyčce uprostřed nacisty okupovaného Holandska. O jídlo nouze nebyla, už proto, že z teoretického hlediska jsme mohli každý den zaříznout tu samou kachnu nebo okrást tu samou vyděšenou rodinu, přičemž zásoby se obnovovaly každých 24 hodin. Gerard objevil spoustu nových kreativních způsobů, jak mě ráno dostat z postele (protože se vždycky probudil dřív než já). Učil mě plavat a chodívali jsme spolu do lesa. Zpívali jsme spolu punkrockový písničky, které jsem ho učil na oplátku já. Jen tak jsme spolu leželi ve stínu velkého javoru u jezera a nechali jsme tu slavnou Realitu, ať si plyne kde chce, bylo nám to jedno. A po večerech jsme chodívali pozorovat přechod - jinými slovy tu bombu, co se na pár vteřin zasekne ve vzduchu a pak zmizí. To byla jediná věc, která mi připomínala, že ve skutečnosti je rok 1943. Jinak to vypadalo, že snad ani žádná válka není. Ovšem, v časové smyčce zastavené na jednom jediném dni to může vypadat trochu zkresleně. Gerard si světovou situaci rozhodně uvědomoval mnohem víc. Jednou za čas na něj vždycky přišla melancholie – to jsme si pak celé hodiny povídali o jeho rodině a o tom, jak to celé mohlo být jinak.

Nemohl jsem si pomoct, abych čím dál častěji nepřemýšlel, jestli to takhle zůstane napořád. Nic netrvá věčně a obzvlášť něco tak abnormálního jako je časová smyčka přece musí jednou skončit. Ale za jak dlouho ten den přijde? A je to vůbec možné, když vezmeme v úvahu, že je vlastně vždycky stará jenom jeden den? Chtěl jsem se těch otázek zbavit, vypnout to, ale bylo to těžší, než se zdálo.

Gerard ovšem poznal, že mě něco žere, když jsem už hodinu beze slova seděl venku u lesa s prázdným pohledem, takže si usmyslel mě rozveselit. Vzhledem k jeho nevyzpytatelné povaze jsem čekal spoustu věcí, třeba že vytáhne vzduchovku a bude střílet kachny do rytmu Ja, das ist meine melodie. Že si uděláme výlet do Berghofu, zabijeme Führera, počkáme na reset a zabijeme ho znovu, a tak pořád dokola, dokud nebudeme mít dost mrtvol na vánoční výzdobu. Že sestrojíme novou, upgradeovanou verzi Enigmy za pomoci jehličí, součástek z mého (v tomhle roce stejně nefunkčního) mobilu a rituálů pro vzývání Cthulhu. Ale i tak mě dost šokovalo, když mě dovedl k velké skříni v ložnici (asi jedinému kusu nábytku, který nevypadal, že se každou chvíli rozpadne) a za doprovodu tajemných úsměvů odhalil zásoby chlastu, který by v roce 1991 servírovali v restauracích pro zazobance za astronomické částky.

„Proboha, Gee, kdes to sebral?" Vykoktal jsem ze sebe konečně, když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku. Nějak jsem začínal tušit, že tuhle noc si budu pamatovat po zbytek života.

„Tak různě." To byla jediná odpověď, kterou jsem dostal, a Gerard se červenal jak rtěnka Courtney Love. V kontrastu s jeho bledou pletí to skoro vypadalo, že má horečku. Po další chvilce zírání mi pokynul, že si mám vybrat.

Sáhnul jsem do sekce vín. To, které jsem vytáhnul, nemělo žádnou značku ani přebal, prostě jenom čistá lahev. Tázavě jsem se podíval na Gerarda.

„Hele, já o tom nic nevím. Většina toho tady zůstala po rodičích, tak to budeme muset zkusit."

Sedli jsme si na pohovku před malý, konferenční stolek. Bylo krátce po západu slunce. 

„Ty první", řekl, když byli obě sklenky se stříbrnými okraji plné krvavě rudé tekutiny.

Nikdy jsem nepil. Opravdu, je mi 17 a moje zkušenosti s alkoholem nebo jakoukoli jinou drogou nesahají dál než za film Mechanický Pomeranč a dvě přednášky, co jsme o tom měli na střední. Ale jestli tohle nebylo to nejlepší, co jsem kdy měl možnost ochutnat, tak už vážně nevím.

„No?"

„... Je to úžasný."

Gerard se napil taky – s tím rozdílem, že místo půl deci v něm najednou zmizel celý obsah sklenice.

„Fakt že jo," okomentoval to a nalil si další. Tímhle tempem mu jasné myšlení moc dlouho nevydrží.

„Je o dost lepší, než ty, co kradu ve městě."

„Ty těm rodinám kradeš kromě jídla i chlast?"

„No jo. Většinou za moc nestojí. Samý levný sračky, i když svému účelu slouží."

„Myslíš... " sledoval jsem, jak si nalívá třetí skleničku.

„Myslím, že člověk se může opít i Okenou. Stačí trocha vynalézavosti."

„Okenou?"

„Jo. O tý se mi taky zdálo."

Pořád jsem pomalu upíjel ze své první sklenky, zatímco Gerard vražedným tempem dokončoval třetí. Asi je to trochu trapné, v sedmnácti letech, ale vážně jsem nevěděl, jak velké množství člověka ovlivní.

„A tys to zkoušel?"

„Okenu ne, tu tady nemáme. Ale jinak... občas jo." Odvrátil zrak a nervózně si mačkal okraj trička, jak čekal na mou reakci.

„Jaké to je?"

„Strašné a úžasné zároveň. Jde o to, že když člověk pije s ostatníma lidma, tak je potom sranda, ale když pije sám... tak proto, aby nemusel přemýšlet, v jaké pitomé situaci ve skutečnosti je. Že nemá šanci navázat žádné vztahy nebo se dostat odsud pryč, zažít nějaké jiné počasí, události, den – "

Nedíval se na mě, ale z jeho hlasu jsem poznal, že pláče.

„Že nemá šanci umřít. To je na tom to nejhorší. Vědomí, že to nikdy neskončí."

Už jsem to nevydržel a přitisknul jsem ho k sobě.

„Gee, no tak." 

Nemluvili jsme. Jenom jsme spolu sdíleli krátký, ale intenzivní okamžik porozumění.

„No, na tom teď nezáleží. Uděláme si pěknej večer."

Ještě se slzami v očích se na mě usmál a já měl pocit, že se známe odjakživa. Že v tom doopravdy nějaký vyšší smysl je. Každá racionálně smýšlející buňka v mém těle na mě ječela, že tohle je přece úplně špatně, že je to holý nesmysl, jenom tak popíjet víno s klukem, který de facto zabil spoustu lidí, uprostřed druhé světové války v okupovaném Holandsku. A vůbec přitom necítit touhu po domově. Nebo jsem ji možná cítil, až na to, že má mysl začala za domov považovat tuhle zvrácenou verzi reality. V New Jersey jsem možná nikdy domov neměl. Domov je místo, kde se na vás lidé usmívají a mají vás rádi. Já jsem s rodiči nikdy takový vztah neměl. Ne že bychom se hádali, bylo to ještě horší – skoro jsme pro sebe navzájem neexistovali.

Gerard si zatím hověl ve svém vlastním světě. Přestal jsem ty jeho skleničky počítat. Sice byli relativně malé a hodně úzké, ale stejně se mi zdálo, že to přehání.