To the End

17.

Ani nevím, co mě nakonec probudilo. Mohla to být zima, protože jsem pod tenkou dekou usnul bez oblečení. Mohly to být útržky tlumeného rozhovoru, který k nám doléhal z přízemí. A v neposlední řadě to mohly být Gerardovy prsty kroužící po mé hrudi, jako bych byl nějaký předmět jeho soukromého vědeckého výzkumu. Jenom jsme se na sebe usmívali. Slova nebyla zapotřebí. Mohli jsme vedle sebe tak ležet klidně celou věčnost, kdyby naši soukromou bublinu nezničila hlasitá rána.

Leknutím jsem nadskočil. Gerard se rychle posadil a přitáhl si deku až ke krku, jako by ho mohla ochránit. Znělo to skoro jako výstřel. Vyměnili jsme si krátké pohledy. Zůstat tady a doufat, že se dožijeme oběda, nebo zjistit, co se děje? Rozhodli jsme se pro druhou možnost. Třeba to nakonec nebude tak zlé.

Urychleně jsme na sebe naházeli oblečení ze včerejška. Tlumený rozhovor neustal. To bylo dobré znamení. Když nikdo nekřičí, dá se předpokládat, že nikoho nevraždí. Vyrazili jsme ze dveří a seběhli schody dolů. Končily v malé místnosti, kterou jsme procházeli včera, ale to byla tma, takže jsem stejně nevěděl, co je to za pokoj. A pak Gerard, který běžel přede mnou, udělal onu osudovou chybu. Bezmyšlenkovitě se vřítil za roh a vzápětí vyjeknul bolestí.

„Íííííí!" Zaječela na oplátku moje babička, dosud klečící se smetáčkem a lopatkou nad něčím, co dřív pravděpodobně bývalo vázou. Gerard skákal po jedné noze pryč od střepů a rukama se snažil udržet rovnováhu. Dvacetiletá verze mojí babičky na něj hleděla s doširoka vytřeštěnýma očima jako v němé grotesce. Vyprsknul jsem smíchy, protože nic jiného se dělat nedalo.

„Ha ha ha. Strašně vtipný." Hodil po mě vražedný pohled a ublíženě si mnul bosou nohu. Evelyn se očividně snažila nesmát, ale viděl jsem, jak jí cukají koutky. Gerard se na mě ještě chvíli mračil, než jsem se uklidnil.

„Co se tady stalo?"

„Um. Bonifác rozbil vázu. Někdy jen jako slon v porcelánu. Viď že jo?" Poslední tři slova byla adresována – a přemýšlel jsem, proč mě to nenapadlo dřív – chlupatému kocourovi. Takže žádný další uprchlík. Bonifác byl obyčejný kocour, i když vypadal, že přívlastek obyčejný by ho mohl hluboce urazit. Vůbec se netvářil provinile, když ho Evelyn drbala za uchem, spíš jako by snědl všechnu moudrost světa. Jako někdo, kdo je zvyklý na maximální komfort a najednou se dostal do domácnosti, kde nedejbože nemají v každém pokoji zlatem vyšívané koberce.

Gerard se konečně rozhodl odložit pomstu celému světu na neurčito a pomohl Evelyn sesbírat posledních pár střepů. Ta kousla do rtu a úplně zčervenala. Snažil jsem se to ignorovat, ale bylo to těžké, zvlášť když se na mě přitom Gerard díval stylem Vidíš, nulo? Už mám svou první fanynku!

„Vážně tady můžeme zůstat? Co tvoji rodiče?"

„Šli nakoupit. Měli by být zpátky každou chvíli. Určitě dřív, než stihnu sehnat novou vázu." Dramaticky si povzdechla a vzala do náručí Bonifáce. Taky bych chtěl být kočka. Ať provedou cokoliv, vždycky jim to projde, protože jsou moc roztomilé a úžasné, než aby na ně člověk vydržel být naštvaný. Skoro jako Gerard.

„Tak... s kým jsi tady mluvila?" Evelyn se na mě podívala, jako bych spadl z višně. Nebo přišel z budoucnosti.

„No přece s ním." Fascinovalo mě, jak dokázala samovolně dělat z lidí idioty. Takovou vlastnost jsem u Evelyn z budoucnosti neznal. Gerard se zasmál.

„Frankie, mluvit s kočkama není zas tak divný. Než ses tady objevil, mluvil jsem se stromama." Netušil jsem, že se vážně někdy v životě ocitnu ve společnosti, kde budu jediný normální. Nebo alespoň nejnormálnější vzhledem k ostatním. Ale nad tím jsem neměl příležitost přemýšlet moc dlouho, protože se ozvala další rána. Bonifác si pořád ještě hověl v náručí mojí babičky, což vylučovalo možnost, že by shodil další vázu. Tentokrát to byly vchodové dveře.

„Eviii! Jsme doma!" V tom okamžiku u nás s Gerardem na moment opět zafungovalo to mimosmyslové napojení z minulé noci. Jinak nevím, jak vysvětlit, že jsme zadrželi dech a přimrzli k podlaze zároveň.

Evelyn si naší nervozity pranic nevšímala. Pustila Bonifáce na svobodu a rozběhla se za rodiči, kteří, jak jsem si teprve teď uvědomil, byli můj pradědeček a prababička. Ostatně, příbuzní nepříbuzní, stejně nejvíc záleželo na tom, jestli nás tady nechají. Protože jestli ne, můžem se jít rovnou dobrovolně přihlásit na místní základnu Sicherheitsdienstu. Nebo se zahrabat, což byla mnohem lepší varianta, protože pak by naše mrtvoly třeba za padesát let mohl objevit můj strýc archeolog. Zamračil jsem se při vzpomínce na něj. Byl to tátův bratr, takový ten typ strýčka, který vás zásobuje čokoládou a dá vám potáhnout z cigarety za zády rodičů. Ale byl pryč. Zkoumal pravěké sošky plnoštíhlých žen v nějaké jiné verzi reality. Povzdechl jsem si. Na tom nezáleželo. Mojí Realitou byl teď Gerard, praštěná babička a permanentně uražený kocour.

Majitelé domu nevypadali vůbec zaraženě, že nás tu vidí. Právě naopak. Moje prababička, zavalitá dáma ve středních letech, se na nás oba vrhla, jen co jsme se dostali do jejího zorného pole. Jen co jsme se vymanili z jejího objetí, položila nám každému ruku na rameno a střídavě na nás vrhala útrpné pohledy, jako by ji štvalo, že se nemůže na nás oba dívat útrpně zároveň.

„Děti moje... je mi tak líto, čím si musíte procházet. Ale nemějte strach, tady jste v bezpečí." Koutkem oka jsem zahlédnul Evelyn, jak se na nás uculuje v pozadí. Vypadalo to, že už je na nás dostatečně připravila, zatím co jsme spali. Což značilo, že je možná trochu mimo, ale rozhodně ne pitomá.

Pak byl čas na oběd. Netušil jsem, že jsme se s Gerardem vážně probudily tak pozdě, dokud jsem se nepodíval na hodiny. Paní Helga nám naservírovala nějakou prapodivnou směs masa a rozvařené zeleniny, ale na to jsem byl připravený. Z mých prázdnin u babičky v budoucnosti vím, že holandská kuchyně zrovna za moc nestojí. Každopádně mi to v tu chvíli bylo jedno, protože jsem nejedl snad celou věčnost, takže jsem se vděčně pustil do jídla. Zjistil jsem, že moje prababička je velmi hovorná, takže jsme si mezi sousty povídali o všem možném. Nejdřív jsem měl strach, ale rychle se prolomily ledy, když Gerard začal vyprávět o naší cestě. Pochopitelně trochu pozměněnou verzi, která například nezahrnovala nic týkající se časových smyček. Ale nejvíc sebevědomí mi stejně dodal, když mě pod stolem chytil za ruku.

***

Sorry jestli tam mám nějaký chyby, ale máma mě žene do postele, takže musím vypnout počítač :/ Chtěla bych mít záznamník v hlavě. Že bych prostě psala myšlenkama a automaticky by se to ukládalo do Wordu... no, to bychom asi chtěli všichni :D

Anyways, já mizím, dobrou noc. Miluju vás <3