To the End

9.

A Gerard se zase zvednul. Tentokrát mě zezadu objal a položil si mě na hruď.

„Frankie..." zašeptal.

Dýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchejdýchej...

„Byl jsi už někdy...byl jsi už někdy na rande?"

„Co – na rande?"

„Já nevim, říká se to u váš ještě? Prostě když se dva lidi maj rádi a – "

„Gee, já vím co je to rande."

„Tak?"

Zasmál jsem se pod přívalem vzpomínek. „Jo, jasně. S mojí pravou rukou."

„Fajn, teď vážně. Měl...Měl jsi někdy holku?"

„To ne, i když z teoretického hlediska, ruka je rodu ženského, takže – "

„Takže neměl."

„Ne. Nikdy."

„A... někoho jinýho?"

Rozbušilo se mi srdce. Každé jeho slovo mi projíždělo tělem jako elektrický výboj. Radši jsem si přitáhnul nohy blíž k tělu, teda jestli to mělo nějaký smysl. Zároveň mi došlo, že v roce 1943 asi lidi ohledně sexuálních preferencí moc otevření nebyli. Tedy momentálně nejsou. Na druhou stranu, Holandsko bylo v těchhle věcech vždycky dost tolerantní, ne?

„Myslíš kluka?"

„N-no tak n-nějak." Koukal do země a červenal se přitom jak rajče. Jeho sebevědomí úplně zmizelo.

„No, zatím ještě ne. Ale už jsem jednomu dal pusu."

„Fakt?"

„Jo, hráli jsme flašku."

„A jaké to bylo?"

Úplně mu jiskřily oči, když čekal na odpověď.

„Nevím, to už bylo dávno. Bylo mi 13."

Následovalo nekonečně dlouhé okamžiky, kdy jsme si oba navzájem víceméně četli myšlenky a telepaticky si posílali pořád větší a větší elektrické záchvěvy, až do chvíle, kdy už to fyzicky bolelo. A nakonec jsem to byl já, kdo převzal iniciativu – kluk, co se celý život vyhýbal veškerému lidskému kontaktu a nikdy neměl rád nákupy v malých stáncích, kde musíte říct, co chcete, místo abyste to prostě hodili na pult.

„Tak já ti to ukážu."

Vzal jsem mu hlavu do dlaní a rychle, ale jemně spojil naše rty v dlouhém, nekonečném polibku. Okamžitě mi ho oplatil. Bylo to nepopsatelně nádherné a děsivé zároveň – po letech izolace ve vlastním tmavém pokoji a bezcílné existence jsem konečně něco cítil, s klukem, který se uprostřed války skrývá před gestapem. Ale romantická chvilka rychle skončila, když Gerard najednou ucuknul a sklopil pohled.

„Ježiš." Mluvil potichu, skoro šeptem, jako by se bál, že nás někdo odposlouchává.

„Tohle se nesmí."

„Ale smí. Od roku 1811."

„To je jedno. My židi stejně nesmíme nic."

„Hm. Celá tahle válka je jenom pitomej tyjátr."

„S tím rozdílem, že lidi umírají doopravdy."

„No jo. Hele, Gee, jak jsi tam... jak jsi tam v tom domě... neříkal si něco o Mengeleem nebo tak?"

„Ehm. Myslím, že jo."

„Jak to, že o nich víš?"

„Viděl jsem je."

„Jak – "

„Víš, to, že my jsme tady zakonzervovaní v jednom neměnném dni neznamená, že okolo neplyne pravá realita. A realita, jak víme, umí být pěkně vlezlá. Nemůžeš prostě jenom tak zavřít oči a odcestovat někam mimo. Teda, můžeš si to představovat, ale pořád budeš svým fyzickým tělem cítit okolní teplotu, uvědomovat si, kde se zrovna nacházíš a dýchat vzduch kolem tebe. To všechno je součástí Reality a není lehké se toho zbavit. My tady dýcháme vzduch, který v momentální Realitě neexistuje. Časová smyčka může v tomto směru poskytnout obrovskou ochranu, ale Realita si vždycky najde způsob, jak se ti vnutit... v tomto případě zkrze sny, tam, kde v normálním světě naopak ustupuje do pozadí."

„Takže... "

„Takže jo. Viděl jsem je ve snu. A spoustu dalších věcí. Co jsem za těch nevímkolik let vypozoroval, a taky je to logický, jde to vždycky v souladu s Realitou. Třeba tyhle sny, o Mengeleem, koncentrácích a tak se mi zdály někdy v období prvních dvou let v téhle smyčce."

„A máš něco z poslední doby?"

„Všechny si nepamatuju, ale tak před týdnem se mi zdálo cosi Anglii... už si to nepamatuju. Asi to nemělo moc velký význam. Ony ty sny bývají občas dost symbolické."

„Hm. Něco dalšího?"

„Americký volby, ale hádám, že to bude cekem běžná záležitost."  

„No jo. Nejspíš."

„Jestli ti to pomůže, myslím, že byly nějaké přelomové nebo tak něco."

Zasmál jsem se. „No, já se o veřejný dění moc nezajímám."

Na chvíli mě zamrazilo, když jsem si vzpomněl, že o Anglii a amerických volbách se mi nedávno zdálo taky. I když nejsem typ člověka, co věří na náhody, nepřikládal jsem tomu nějak zvláštní význam... přece jenom, když už je možné cestování časem, proč by dva lidé nemohli mít stejné sny?     

***

Daeem. Tohle je hodně krátký, ale prostě mi to... tak nějak... vyšlo ._.

Každopádně, dneska mám patnáct, sláva mě! Budu platit dvojnásobnou cenu v MHDéčku a dostanu občanku, kterou určitě nejpozději do Vánoc ztratím, jak se znám, takže jo, jsem STRAŠNĚ MOC nadšená. Zítra první hodinu mě dokonce čeká takový miloučký dárek jménem čtvrtletka z matiky.

Přesně z té látky, na kterou jsem chyběla. No, zdraví je přednější, víme? :D

Sou long end gud najt :3