To the End

33.

„Prosím. Louisu ne."

Dlouho se nic nedělo. Skoro jsem měl pocit, že se zastavil čas. Gerard s Julií na sebe nekonečně dlouhou chvíli beze slova zírali, zatímco já neměl jinou možnost, než zírat pro změnu na ně a se zatajeným dechem čekat, jestli přijdu o lásku svého života nebo o nejlepší kamarádku.

„Gerarde, poslouchej mě." Julie kousek poodstoupila a začala mu domlouvat. Snažila se působit autoritativně, ale cítil jsem, že je vyděšená k smrti. Stejně jako já. Možná i stejně jako Gerard.

„Polož ten střep." Uplynulo několik děsivých okamžiků, kdy se nic nedělo.

„Prosím. Polož ho." Pořád nic. Gerard nehybně klečel na podlaze a hleděl na Julii, jako pes čekající​ na odměnu, bez které odmítal poslechnout. Jenom ruka, ve které svíral uražené hrdlo láhve se mu třásla.

„Gee. Slyšíš mě?" Zkusil jsem to opatrně. Nevěřil jsem, že by nám mohl doopravdy něco udělat. Pomalu otočil hlavu ke mě a bez náznaku emocí konečně pustil ten příšerný střep. Julie ho okamžitě sebrala a uklidila do bezpečné vzdálenosti, stejně jako všechny ostatní, co se válely kolem. Bezprostřední nebezpečí bylo zažehnáno.

Klečeli jsme na studené zemi v těsném objetí. Jeho slané slzy se mi vsakovaly do trika a každý vzlyk byl jako bodnutí nožem.

„P - promiň," vykoktal, když se trochu uklidnil.

„Gee, proč jsi to udělal?"

„Bolelo to. Potřeboval jsem - "

„Ne," přerušil jsem ho.

„Nepotřeboval."

Vyděšeně těkal očima sem a tam.

„F - Franku, já... vážně to bolelo... mně - mně je to vážně líto!"

Vstal jsem a pomohl nahoru také jemu. „Jsi opilý. Běž spát."

„Franku, můžeme si o tom promluvit - "

„Ráno. Běž se vyspat." Aniž bych počkal na odpověděď, dostrkal jsem ho do postele. Nebránil se.

„Co to sakra - " ozvala se Julie.

„Gerarde, co to do prdele bylo?!"

Zase se rozbrečel. Tak takhle se daleko nedostanem. Napomenul jsem Julii, ať nekřičí, zhasli jsme Gerardovi tam, kde by se tomu normálně říkalo obývák, i když dle mého názoru to líp popisovalo spojení Místnost s postelemi, a sami se přesunuli do kuchyně.

„Co to do prdele bylo?" Zopakovala Julie svou otázku, tentokrát šeptem.

„A to se jako ptáš mě?" Odesknul jsem.

„Sorry, ale seš jedinej v dosahu."

Výmluvně jsem zabořil zrak do šedivého reliéfu odlupující se barvy na stropě. Dobře jsem si uvědomoval, že se mi právě naskytla jedinečná příležitost všechno vyklopit, ale věřila by tomu? Julie nebyla ani zdaleka tak esotericky založená a vyšinutá, jako moje babička.

„Brnknu Joostenovi, ať zavolá na SD, že Gerardovo ženské alter ego zítra nepřijde," povzdechla si a odebrala se k sobě do pokoje, kde byl telefon.  

„Slyšela jsem něco o miliardách hvězd," nadhodila, když skončila. Povzdechnul jsem si. Gerard asi nebude zrovna dvakrát nadšený, ale mě bohužel mi momentálně nenapadala žádná věrohodná historka, kterou bych to mohl celé odbýt. Nebo by mě možná nějaká napadla, kdybych se snažil, ale ve skutečnosti jsem jí chtěl říct pravdu. Zasloužila si to.