To the End

25.

Naděje umírá poslední? Není to jedna z těch vět, které mají navodit falešný pocit, že všechno bude fajn, i když je nad slunce jasné, že to fajn nebude?

Moje černé myšlenky na moment přehlušilo zakručení v břiše. Doteď jsem si to neuvědomoval, ale vážně jsem měl hlad. Světlovlasá dívka to zaregistrovala.

„Mám nějaký brambory. Nic extra, ale bude to muset stačit." Dívka odběhla zpátky do kuchyně. Už jsem si málem myslel, že s trochou štěstí zůstanu příštích pár vteřin o samotě se známky života nejevícím Gerardem, když do místnosti nakráčeli dva muži, které jsem neznal, i když jsem si domyslel, že jeden z nich bude asi Hank. Srdce mi strachem bilo až v hrdle a neodvažoval jsem se zvednout zrak od Gerardova statického obličeje. Cítil jsem na sobě jejich pohledy, jak mě nemilosrdně analyzují a vyhodnocují, jako bych byl laboratorní krysou, snažící se nalézt cestu ven z bludiště. Připomnělo mi to pohledy mých spolužáků z budoucnosti. Jo. Některý věci prostě zůstávají stejný skrze staletí.

Světlovlasá dívka se konečně vrátila s talířem něčeho, co by se snad dalo nazvat poživatelnou hmotou, nikoli však jídlem. Ne že by mi to zas tak vadilo, už jsem si na válečnou holandskou kuchyni docela zvyknul. Brambory. Okamžitě jsem se do nich pustil a nechal ty beztvaré kusy v barvě vybledlé žluti, ať mi zaplní prázdný žaludek. To mi ovšem nezabránilo, abych je pomalu nezačal nenávidět. Zdálo se, že právě brambory mě pronásledují na každém kroku, od chvíle, co jsem neúmyslně opustil svoji domovskou realitu.

Nějak jsem si dokázal najít způsob, jak jednou rukou napichovat žlutou hmotu na vidličku, druhou rukou držet tu Gerardovu, nezbláznit se přitom z hrobového ticha a hlavně z podezřívavých pohledů z rohu místnosti, které se mi vpalovaly do zad. Hodnotily mě. Soudily.

Několik momentů předtím, než by napětí překročilo únosnou mez mi někdo sevřel ruku. Tu, kterou jsem držel Gerarda. A protože všichni ostatní byli alespoň tři metry daleko, došlo mi, že je to jeho dlaň, co mi svým stiskem vlila do žil novou krev.

„Franku?'' Promluvil slabým, vysíleným hlasem. Muži v rohu pokoje nijak nezareagovali, ale dívka ihned se zájmem přiběhla a začala se Gerarda vyptávat.

„Jak se cítíš?'' Gerard se pomalu otočil a chvíli zkoumal její přátelský, kulatý obličej.

„Kdo jste?''

„Jmenuju se Julie. Našla jsem vás dva v lese.'' Když jsem viděl, jak je Gerard zmatený, kývnul jsem, abych její slova potvrdil. Posadil se a omšelá postel potichu zavrzala, což ovšem v tak tichém prostředí působilo jako výstřel z pistole. Julie odběhla a duchapřítomně mu dala loknout brandy. Konečně se trochu zorientoval. Pořád jsem ho pevně držel. Trhalo mi srdce se na něj dívat, když byl tak hubený, bledý a vyčerpaný. S Julií jsme do něj dostali alespoň pár mazlavých brambor a trochu vody.

V hlavě se mi vířily myšlenky. Julie vypadala mile a starala se o nás, zatímco ti dva v rohu na nás pořád jenom upřeně zírali, až jsem měl pocit, že nám vyčítají samotnou existenci. Neměl jsem odvahu se k nim vůbec otočit, natož se jich na něco zeptat. Tak jsem se šeptem zeptal Julie.

„Co jsou zač?'' Po tváři jí přeběhl stín.

„Co by, odbojáři. Stejně jako já.'' Sice se snažila mluvit potichu, ale nebylo to moc platné. Vyšší a autoritativnější z těch dvou ji zpražil pohledem.

„Odboj? Opravdovej odboj?'' Nemohl jsem si pomoct - i navdory vážnosti situace se ve mě vzedmula vlna vzrušení a nadšení pro vše zakázané.

„Už to tak bude'', pokračovala Julie, tentokrát trochu míň sebevědomě. Po očku přitom pozorovala toho vysokého muže, kterého jsem si já už stihl zařadit do seznamu lidí, s kterými je lepší se nehádat nebo pokud možno vůbec nezačínat hovor.

„Nebo bys byl radši, aby vás našli Němci?''

„Ne'', odpověděl jsem popravdě, i když by to možná bylo svým způsobem osvobozující, nechat se partičkou árijců nazvat semitskou děvkou, po té, co by mě všichni postupně znásilnili a potom dlouhé dny s holou hlavou okopávat skopčácký ředkvičky a rajčátka a nechat se oškubat o poslední smítko důstojnosti, abych se pak mohl pokojně udusit při ranní hygieně, zatímco budou můj mobil, gumové náramky, desetibarevná propiska a další cetky z budoucnosti bez milosti roztaveny, analyzovány a využity k výrobě atomové bomby, která přinese třetí říši konečné vítězství. Nebo taky ne. Tak osvobozující by to asi nebylo.

Gerardovi se mhouřily oči. Věděl jsem, že je slabý a potřebuje spánek, ale musel jsem s ním mluvit, nejlépe mezi čtyřma očima.

„Julie? Můžu... můžete nás nechat chvilku o samotě?'' Muži v rohu si vyměnili pohledy, které nevěstily nic dobrého. Julie sklopila zrak, jakoby jejich reakci dobře znala už předem. Pak se zvedla a neslyšně jim řekla něco holandsky, načež se chvilku dohadovali. Snažil jsem se něco pochytit, ale nedařilo se.

„Pět minut'', řekl ten vyšší a hrozivější. Ozvalo se vrzání parket pod těžkými, pracovními botami, prásknutí dveří - a ticho. Osaměli jsme. Gerard mi padl kolem ramen a líbal mě na čelo, rty a krk.

„G - Gee. Prosím...'' Cítil jsem na jazyku jeho slané slzy.

„Už nikdy nikam neodcházej.''

„Kam bych šel?'' Bylo těžké se soustředit na slova, zatímco mi jeho zuby na kůži zanechávaly modřiny, které nejspíš později budu muset schovávat.

„Tam v lese. Byl proti mě celý vesmír. Svíral mi žaludek a stahoval plíce...''

„Co se ti stalo?''

„Zmizel jsi. Oba jsme zmizeli, ale každý zvlášť. Něco se dalo do pohybu, Franku. A už to nezastavíme.'' Jeho jemné, vlhké rty teď přejížděli po ranách na krku a tišily je. Vypadalo to, že si jenom hrál, ale já věděl, že to myslí vážně. V ten den, kdy zanikla smyčka, se něco posunulo, vychýlilo ze své oběžné dráhy, aby mohlo ničit vše, co mu přijde do cesty. A jediné, co jsme mohli dělat, bylo doufat, že se nám to vyhne. Že zůstaneme poslední nepožkozenou bublinou v časoprostoru, ve které dosáhneme vnitřního klidu a strávíme věčnost.

Zoufale jsem toužil tomu uvěřit, ale víru záhy přemohla beznaděj, zatímco se mi Gerardovy nehty zarývaly do zad a za špinavými okny se pomalu dostávala k moci studená zima.

***

Víte, co je smutný?

Jo.

Moje existence.

A taky skutečnost, že jí naprosto nejsem schopná. Alespoň ne v únosných mezích.

Whatevs. Miluju vás <3