To the End

45.

Jak jsme nervózně popocházeli ulicemi Amsterodamu, držíce se za ruce, které prouklouzávaly potem, uvědomil jsem si jednu věc. Nic mi neblikalo v očích. Hvězdy přicházely s různou intenzitou, občas mě jen tu a tam rozptýlily, když jsem některou z nich zahlédl v mezeře mezi nábytkem, občas se dočista zbláznily a málem přiváděly k šílenství i mě, to když přelétávaly sem a tam, že jsem skoro začínal vidět rozmazaně a musel jsem zavřít oči, aby mi alespoň na pár chvil přestaly bolesti hlavy, jak se jim zrovna zachtělo. Ale teď už jsem žádnou nespatřil dobrých dvacet minut. Taky jsem cítil, jak se mi do žil vlila čerstvá dávka energie, ale to mohl dost dobře být jen adrenalin. Zajímalo mě, jestli se Gerard nachází v podobném rozpoložení, ale nechtěl jsem se ptát, dokud nebudeme v bezpečí.

Jedno jsem ale věděl jistě. Za Franczovu smrt jsem nepociťoval ani ten nejmenší náznak viny. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem to nebyl já, kdo mu nakonec na jazyk nasypal cyankáli a zpečetil tak jeho osud. Myslím, že bych bez mrknutí oka dokázal usmrtit každého nacistu. Ani jsem to nepovažoval za vraždu. Jistě, každý člověk si zaslouží soudní proces, ale Gerard měl pravdu. Tohle nebyli lidé.

Tentokrát byl Gerard tím, který věděl, kam jdeme, tak jsem se nechal vést. Moc informací jsem nepochytil. Říkal něco o zapomenuté loďce, přivázané na břehu mrňavého jezírka, bezpečně skrytého před zraky nepovolaných v hlubokých houštinách. Zanedlouho jsme nepozorovaně vklouzli do rozsáhlého lesa. Zdálo se, že Gerard zná každý jednotlivý keřík nazpaměť - a k mému vlastnímu překvapení jsem naše okolí začínal pomalu poznávat i já. Taky jsme sem s babičkou občas chodívali, i když za padesát let bude panenskou půdu pokrývat ještě občasná vrstva odpadků. Poznal jsem dokonce mohutný dub, na který jsem mnohokrát vylezl, třebaže byl zatím ještě docela malý.

Připadalo mi to celé jako malý zázrak. Uprostřed lesa jakoby žádná válka neexistovala, jen šum větvoví, dokonale vystavěná mraveniště a nebeský klid. Několikrát jsme zprudka změnili směr a jak les houstl, čím dál tím častěji jsme se museli prodírat trnitým křovím a pavučinami. Nesnáším pavouky. Proto mě taky k smrti vyděsilo, když jsem zjistil, že mi jeden sedí na rukávu a musel jsem se hodně ovládat, abych nezačal ječet. No, popravdě jsem skoro začal ječet, ale Gerard mi preventivně a pohotově zacpal pusu, načež elegantně smetl osminohou potvoru kamsi do trávy. A já se na něj usmál. A připadal si normálně. Nádherně, naivně a obyčejně.

Konečně jsme dorazili do cíle. Pořád ve mně přetrvával skepticismus, jak to tady zbývající dny přežijeme a hlavně, co bude po válce - dovolí nás vrátit se do bytu, kde jsme nechali hnít mrtvolu? Nácka, jasně, ale přece. Přes všechen strach a obavy jsem ale začal pociťovat klid, který už jsem dlouho nezažil. Od chvíle, co jsme opustili nás poslední domov, jsem nespatřil jedinou hvězdu, což mi v kombinaci s pokojným kolébáním loďky přivázané k dřevěnému molu dodávalo naději. Teď, když nás od okupovaného Amsterodamu dělil les, jsem si o tom s Gerardem mohl bez starostí promluvit.

„Ty je taky nevidíš?"

Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu a Gerard mi bez varování padl kolem ramen, že jsem tak tak udržel rovnováhu.

„No, abychom neměli falešný naděje. Třeba se ještě vrátí," řekl jsem a okamžitě toho zalitoval, poněvadž má slova instantně vymazala Gerardovi z obličeje úsměv.

„A třeba taky ne," odvětil káravě a odhodil do trávy nachový baret, který doteď skrýval tmavohnědé odrosty.

„Každopádně, dokud jsou v tahu, odmítám brát jejich potenciální znovuexistenci v potaz."

-

Zdálo se mi, že při nás musí stát všichni svatí, nebo alespoň duchové Gerardovy mrtvé rodiny, protože se nám proti vší pravděpodobnosti dařilo přežívat lépe, než jsem čekal. Loďka měla kajutu, sice plnou brouků, kterých jsme se museli zbavit, ale uvnitř byla polstrovaná lavice, na které se dalo v případě nečasu dokonce i usnout, třebaže poněkud nepohodlně, když jsme se na ní krčili oba. Ale většinou jsme spávali jen tak venku, v trávě, občas zabalení do tenké deky, kterou jsme si vzali z bytu, ale noci byly většinou tak teplé, že ani ta nebyla potřeba. I jídla jsme měli dostatek. Vše, co jsme si vzali s sebou plus četná populace kachen, kterým uměl Gerard obstojně ukroutit krk. Ve dne jsme mohli beze strachu rozdělat oheň, jen se mít na pozoru, aby se nerozšířil. Byl jsem přesvědčený, že by to bylo zrovna tak bezpečné i v noci - jak by nás skrz takovou vrstvu stromů mohl někdo spatřit? - ale raději jsme nepokoušeli osud.

Kolem jezírka, nekonečné zásobárny pitné vody, pak rostla spousta kopřiv a šťovíku, zajišťujících, že ani jeden z nás nedej bože nedostane kurděje. Celé mi to připadalo až podezřele skvělé - krom jediné skutečnosti. Hvězdy se nakonec vrátili. Skoro dva dny po našem příchodu po nich nebylo ani památky, ale pak, když se schylovalo k večeru a my si myli nohy v jezeře, v okamžiku naprostého souznění, mě jedna na moment oslepila tak, že jsem leknutím málem spadl do vody. A bylo to. Naše stále nepochopené prokletí bylo zpátky v plné polní. Přistihl jsem se, že mám chuť se opít, ale naštěstí jsme neměli z čeho.

Přesto jsme prožívali vesměs šťastné chvíle, sami dva, daleko od ruchu velkoměsta a jeho nepřátelských pohledů. Jediné, co nám připomínalo válku, jež se nezadržitelně blížila ke konci, bylo občasné dunění amerických letounů nad našimi hlavami. A pak, jednoho rána, přišel konec.

Sedmý květen. Věděl jsem to, protože jsem si na stěnách kajuty od samého začátku poctivě vedl kalendář. Několikrát jsem řezy v trouchnivějícím dřevě přepočítal, abych se ujistil, že si jen nepřikrášluju realitu, ale kdepak. Bylo po všem. Třásl jsem Gerardem, který pokojně spal ve vlhké trávě.

„Mhm, hoří snad?"

„Něco lepšího. Přežili jsme válku!"

Než stihl nově příchozí informaci zpracovat, vlepil jsem mu pusu, která nám vydržela dlouhé minuty. S pocitem vítězství jsme počaly uvádět do původního stavu poslední z našich zkrýší.

„A teď?" Položil Gerard otázku, která několik vteřin zůstala viset ve vzduchu.

„Teď jdeme do centra. Chci vidět spravedlnost."

***

hello there darlings. moc vám děkuju za všechen support, ale momentálně vám musím oznámit, že se tento výplod mé choré mysli chýlí ke konci :D těžko říct, do kolika kapitol se mi to ještě podaří narvat, ale jsem si docela jistá, že přes padesátou už se nedostanem

viděli jste někdo Donnie Darko? skvělej film. děsně confusing. a je tam černý králík, co se jmenuje Frank

random otázka číslo nemám tušení a nechce se mi to zjišťovat: tell me about your dreams

třeba mě se teď zdál mega cool sen že jsem někoho ubodala ve škole bo co a pak jsem byla na útěku před zákonem a přidala se ke mě jedna strašně hezká profesorka... které na konci odstřelili hlavu xD heh, proč nemůžu mít štěstí v lásce alespoň ve snech

love ya^^