To the End

27.

Stál jsem přitisknutý ke zdi staré tovární haly spolu s Hankem, Julií a několika dalšími lidmi ze zásobovací skupiny, jejichž jména jsem neznal. Gerard s námi nebyl - zůstal na základně, protože zatím neměl šanci dostat řádnou instruktáž. Pravděpodobně si zrovna trénoval ženské chování, zatímco mě oči těkaly na všechny strany, ve snaze zahlédnout ve tmě případné blížící se nebezpečí. Čekali jsme na zásilku z nebe. Tedy balíčky vyhozené z letadla. Bylo to právě tak napínavé a neskutečné, jak jsem si vždycky představoval.

Asi po půl hodině, když už mi z absence pohybu začínaly dřevěnět nohy, se na obloze objevil tmavý stín. O chvíli později se na zem snesly zásilky zbraní, jídla a dalších potřebných věcí, chráněných vrstvou plachty a papíru. Připomnělo mi to letadlo, které nesmyslným shozením bomby na jistou bezvýznamnou rozpadající se chajdu tvořilo přechod mezi nocí a ránem jedenáctého června. Až na to, že tehdy to bylo spíš něco metaforického, kdežto teď tvořily balíky, na které se po jejich dopadu okamžitě všichni vrhli, krutou realitu. Kdyby nás tu našli příslušníci Sicherheitsdienstu, jsme v háji.

Urychleně jsme začali všechno nosit do továrny, ve které byla zřízena další základna. Jakmile byly všechny balíky bezpečně uvnitř, Hank rozsvítil a místnost, která tvořila něco jako předsíň tovární haly, dávno vybrakované nacisty, zalilo slabé světlo. Jeden muž zůstal hlídat venku a jakmile se dveře zabouchly, zavládlo všeobecné veselí. Na moment se zdálo, že celý odboj nezajímají ani zbraně, ani technika, ale jenom civarety. Chladný prostor během několika vteřin zaplnil pravý anglický dehtový kouř.

„Bože, to je slast,'' rozplývala se Julie a položila mi ruku kolem ramen. Taky jsem si zapálil. Místnost už byla stejně tak zakouřená, že jedna cigareta navíc nemohla uškodit. Někdo začal rozlívat kořalku. Připadalo mi to všechno nějak lehkomyslné, zvlášť po tom, co jsme strávili půl hodiny bez hnutí venku, abychom zbytečně nepoutali pozornost. Přišel ke mě nějaký chlápek a podal mi skleničku.

„Rád tady vidím novou krev.'' Mohlo mu být tak čtyřicet a působil přirozeným vůdcovským dojmem.

„Jak se jmenuješ?''

„Frank Iero.'' Napil jsem se a v hrdle se mi rozlilo příjemné teplo.

„To je italské příjmení?''

„Nejsem fašista,'' zasmál jsem se. Muž přikývnul, ale dál se tvářil podezřívavě.

„Jak ses sem vlastně dostal?''

„Esesáci mu sebrali rodiče. A jeho klukovi taky. Takže v klidu, je to žid, a navíc teplej, žádnej zrádce,'' odpověděla za mě Julie.

Napil jsem se, abych skryl své rozpaky a doufal jsem, že ostatní byli natolik zaměstnaní rozbalováním dalších balíků, že to neslyšeli. Zrovna dvakrát se mi nelíbilo, že o mě Julie rozhlašovala takové intimní informace, ale zjevně byla v dobrém rozmaru. Taky jsem si nevzpomínal, že bych se někdy zmiňoval o své sexuální orientaci. Že by to nějak vycítila? Táta vždycky tvrdil, že ženský mají šestý smysl...

„Ach tak,'' odpověděl muž, teď už o něco vstřícněji.

„Joosten, těší mě.'' Váhavě jsem uchopil ruku, kterou mi nabízel. Vůbec mi nebyl sympatický. Věnoval mi chladný, profesionální úsměv a odkašlal si, aby získal pozornost ostatních.

„Je nejvyšší čas přejít k činům. Víte, co máte dělat.'' Z rozhýřených skautů se jako mávnutím kouzelného proutku zase stala organizovaná skupina. Začali balíčky odnášet do tovární haly. Některé z nich byly opatřeny nápisy jako Handle with care. Neměl jsem tušení, co by v nich tak mohlo být, i když moje dětinská fantazie už stihla navrhnout několik možností, které zněly sice lákavě, ale nepravděpodobně. Chtěl jsem s nošením pomoct, ale Julie, která se dosud nehla z místa, mě zarazila.

„Jdem domů. Voni už to dodělaj.''

„Mohli bysme nějak pomoct...''

„Ale houby. Chtěli si tě jenom otestovat, jinak by tě do toho vůbec netahali. Jdem.''

A šli jsme. Trochu se mi z té kořalky motala hlava, ale dalo se to přežít. Už padl soumrak, i když zákaz vycházení ještě nebyl - tu a tam jsme v ulicích spatřily osamělé poutníky, dámy v podpatcích, co někam spěchaly a samosebou taky hlídky, kterým jsme se úzkostlivě vyhýbali. Žádné bomby, žádné salvy z kulometů, žádné německé povely. Člověk si mohl snadno namluvit, že celá válka je jenom zlý sen, ze kterého se brzy probudí.

Julie opatrně otočila klíčem v zámku a vystoupali jsme po schodech, které pokrývala vrstva prachu. Ke dveřím našeho momentálního útočiště jsem dorazil jako první a rozhodl jsem se toho patřičně zneužít. Potichu jsem otevřel a vešel dovnitř. Gerard znuděně seděl na posteli, díval se někam do neurčita a podle očekávání si mě nevšimnul.

„Hände hoch, Jude! Keine falsche Bewegung!'' Pozdravil jsem svou nejlepší němčinou, ne tak nahlas, aby to bylo riskantní, ale dostatečně nahlas, aby Gerard strachy nadskočil a vyjeknul. Královsky jsem se bavil, ale Julie, která konečně přiběhla, na to měla jiný názor.

„Idiote,'' řekla a jednu mi vlepila. Ne jenom takový ten výchovný pohlavek, ale pořádnou facku.

„Jo, idiote,'' přidal se Gerard a vlepil mi z druhé strany

„No tak, co takhle smysl pro humor? To vám nic neříká?''

„Mezi humorem a nemístnýma fórama je docela rozdíl, darling,'' vysvětlila Juliet a vlepila mi ještě jednou.

„A to bylo jako za co?'' Pohoršeně jsem si mnul bolavé tváře.

„Preventivně.''

„Ale notak, Jul, to už nebylo nutný,'' řekl Gerard na mou obranu a na obě tváře mě políbil. Oplatil jsem mu to na rty.

„Cejtim z tebe kořalku.''

„A já syntetický třešně. Hrál sis se šminkama?''

„Jo, má bejt?'' Odpověděl lhostejně a dál mě líbal všude, kde se dalo. Horečně jsem mu polibky oplácel a zajížděl rukou pod tričko.

„Ehm,'' ozvalo se za námi podrážděně.

„Jsem pořád tady.''

„Slyšels něco?'' zeptal jsem se Gerarda v mezičase.

„Hm, ne. Asi jenom vítr.''

Julie otráveně zamručela a zmizela ve vedlejší místnosti, ale my si jí nevšímali. Byli jsme příliš zaneprázdnění jeden druhým.

***

Nějak jsem dostala chuť psát, no... xD

To bude tou prokrastinací. Protože proč dělat úkoly do frániny, že jo. J'en ai plus rien à foutre.

Heh, asi bych měla jít spát.

Miluju vás <3