To the End

29.

Probudil jsem se zimou. To muselo znamenat jen jediné - vedle mě neleží nikdo, kdo by mě hřál. Okamžitě jsem běžel do pokoje, kde spala Julie a zvláštním způsobem se vyžíval v tom, jak mě studená podlaha pálí do bosých nohou. Její postel byla prázdná. V panice jsem se rozhlížel po bytě, ale nic. Pak jsem si všimnul lístku, který ležel pohozený na zemi. Skoro jsem se bál na něj podívat.

Museli jsme vyrazit, nechtěl jsem tě budit. Neměj strach, budu si dávat pozor. A když se něco podělá, koukej mi sehnat pěknou rakev. - Gee

Hořce jsem se zasmál. Na černý humor jsem zrovna náladu neměl. Zvlášť mě štvalo to "nechtěl jsem tě budit". To si vážně myslí, že zmizí bez rozloučení a já mu za to budu vděčný? Vztekle jsem kus papíru zmačkal do kuličky a mrštil s ním o protější zeď, od které se neškodně odrazil, jako nepodstatný kus historie, který dřív nebo později upadne v zapomnění.

Celé moje myšlení se zpomalilo na nejzazší hranici. Nechali mě tady. Samotného. V prázdném, studeném bytě, s vědomím, že nejdůležitější člověk v mém životě nejspíš zrovna flirtuje s nějakým náckem a mimo jiné tím riskuje i vlastní život. Jaká je šance, že ho ještě někdy uvidím? Že tu jeho ponožkama vycpanou podprsenku nikdo neprokoukne?

„Kurvafix!" Vzteky jsem bosou nohou nakopnul rozvrzanou postel. Část mě doufala, že se to vyvine v nějakou scénu z lacinýho thrilleru, kdy budu nekontrolovatelně lítat sem a tam a rozbíjet, na co přijdu, ale samozřejmě jsem se nakonec schoulil do rohu a rozbrečel. Nevěděl jsem, jestli víc proklínám babičku, že mě sem dostala, sebe, že jsem ji poslouchal nebo Gerarda, že se narodil v tak pitomý době. Nejspíš všechny dohromady.

...

Do kupé určeného pro příslušníky SD se jakoby náhodou připletla slečna s lesklými blond kadeřemi, které zčásti skrýval temně zelený baret.

„Promiňte... je tu místo?" zeptal se Gerard medovým hlasem, který si už stihnul docela dobře natrénovat. Dal si záležet, aby jeho otázka mířila k muži vpravo.

„Ale samozřejmě," odpověděl znuděně. Takže definitivně byl teplej, poněvadž byl očividně jediný, kdo o přitažlivou dívku nejevil zájem. Teda zatím, jelikož neměl tušení, že ona přitažlivá dívka je ve skutečnosti přitažlivý chlapec. Gerard neváhal a dal se s důstojníkem do řeči - německy, ale s chybami, protože si už na začátku usmyslel, že bude za holanďanku, co se snaží německy naučit (doufal, že to dělá dobrý dojem). Mluvili celou cestu, o samých bežných věcech, ale i tak se Gerardovi podařilo zasadit sémě přátelství.

A tak se stalo, že Adelaide de Kloet začala pracovat jako sekretářka na Amsterdamské pobočce SD.

...

Julie se neobtěžovala klepat, což mělo za následek, že jsem málem dostal infarkt, protože prásknutí dveřmi není nic, co by chtěl člověk slyšet po několika hodinách tichého, bezradného bloumání, prokládaného občasnými záchvaty breku.

„Kde je Gerard?" Možná nebylo fér po ní tak štěkat, ale mohl jsem to omluvit svým současným rozpoložením.

„Do hodiny by tu měl být."

„Jak to myslíš, měl?!"

Julie nadzvihla obočí a povzdechla si.

„Uklidni se. Není součástí pokusu o atentát na fürhera, je jenom v práci. Rovná složky a zapisuje, nic víc."

„A strká náckům jazyk do huby. V lepším případě."

Julie se na mě podívala, jako bych sežvýkal citron a teď se divil, že je kyselý.