To the End

35.

Malinko jsem odhrnul závěsy a pozoroval, jak se venku na zem snášejí první sněhové vločky. Kdyby mě tu našla Julie, asi to pořádně schytám, protože nesnášela zbytečné riskování, ale musela odjet někam na výpomoc. Gerard už sice nepracoval u SD, protože jsem měl pořád větší obavy o jeho zdraví a zároveň už splnil všechno, co se po něm chtělo, ale nemohl jenom tak zničehonic zmizet z povrchu zemského, aniž by si toho všiml ten slizský skopčák, který na něj dělal oči, takže ho musel čas od času navštěvovat, jako třeba dnes. Takže jsem zůstal v bytě sám, po krk zabalený ve třech dekách, protože nám tak jaksi chybělo ústřední topení. Naštěstí holandské zimy nebyly zas tak k nevydržení.

Normálně bych asi ležel v posteli a nudil se k smrti, ale teď jsem se vážně musel dívat z okna, protože to byl úplně první sníh, co jsem v téhle době viděl, a taky nejspíš jeden z mála, co snad ještě uvidím, poněvadž tady moc nesněžilo. Rozpoznával jsem strukturu vloček, co se zachytily na okenní tabuli a představoval si, jak by bylo krásné se mezi nimi procházet. Jenom když se na obzoru objevil někdo v uniformě, radši jsem skryl za závěsy i ten úzký pruh skla, který by mě mohl odhalit a počkal, až zmizí z dohledu.

-

Gerard za sebou opatrně přivřel dveře. Loritz seděl zády k němu a sepisoval si nějaké poznámky. Nebyl to žádný bezcitný pohlavář, ale vcelku inteligentní člověk, který věděl, že se válka pomalu blíží ke konci. A nejspíš neskončí slavným vítězstvím Třetí říše. O to bylo pro Gerarda těžší si k němu nevytvořit citové pouto. Samozřejmě miloval Franka, ale zároveň ho k smrti děsila představa, že by měl být Loritz po válce bez milosti popraven spolu s dalšími nacisty. Neměl nijak zvlášť vysoké postavení, ale přece... Dokonce si chvíli pohrával s myšlenkou, že mu řekne, co je doopravdy zač, ale nakonec od toho upustil.

„Nemysli si, že tě neslyším," řekl Loritz a otočil se k Gerardovi, který už si začal svlékat ohnivě rudé šaty. Tuhle část svojí práce neměl zrovna dvakrát v lásce, ale už se naučil to vnímat jako nutné zlo. S Frankem o tom nikdy nemluvil. Nechtěl ho zbytečně zraňovat.

„Copak se to tady dole děje?" Loritz se ospale usmál. Pocity viny vůči Frankovi nebyly to jediné, co Gerardovi zatemňovalo mysl. Loritz byl na základně jediný, kdo znal jeho tajemství a kdyby je teď zahlédl někdo třetí, špatně by to dopadlo. Dveře od kanceláře byly sice zamčené, ale Gerard měl prostě špatný pocit.

„Poslyš, já... Dneska nějak nemám náladu."

Loritzovi se v obličeji rozlilo zklamání, ale Gerarda okamžitě pustil. Ten se v okamžiku nasoukal zpátky do šatů. Nechápal, jak mohl někdo jako Loritz skočit zrovna tady. Vůbec neodpovídal Gerardovým představám správného nacisty. Vlastně už o tom mluvili - na začátku vážně věřil všem těm zvráceným rasovým ideologiím, které hlásal Fürher. Všichni mu věřili, protože jim dal práci a pomohl Německu z krize. Ale záhy se o slovo přihlásila drsná skutečnost. Tisíce lidí umírají příšernou smrtí z úplně malicherných důvodů a člověk si musí hlídat každé slovo.

„Copak se děje?"

Gerard neměl příležitost odpovědět, protože v ten moment někdo rozrazil dveře.

-

Miloval jsem sníh. Patříval k té úzké skupině věcí, které mě dokázaly dostat ven na vzduch. Vnímal jsem ho jako symbol nevinnosti, který každým rokem přichází, aby očistil svět od jeho hříchů, stejně jako déšť. Ale sníh jsem měl radši. Když jsem byl malý, stavěl jsem si na zahradě mrňavé iglú, ve kterém jsem pak s oblibou trucoval, když na mě rodiče křičeli. Sníh mě chránil od všeho zlého. Momentálně i od slov, které ke mě doléhaly z vedlejší místnosti. Cítil jsem, že zvěstují špatné zprávy, ale jejich poselství jsem si neuvědomoval. Rozplývalo se v každé sněhové vločce, která prolétla za okenní tabulí. Už nepadaly jenom dolů k zemi, ale poletovaly střídavě všemi směry. Zvedal se vítr.

(Franku, poslouchej mě, proboha!)

Zamračil jsem se. Bylo sice zajímavé tu vánici pozorovat, ale vítr do všeho vnášel chaos.

(Franku! Oni - )

Nebyl to žádný jemný vánek, ale pořádný vichr.

„Sebrali Gerarda!" Julie byla s dechem docela v háji. To mě ale přestalo zajímat, jakmile mi došlo, že Gerard je v něčem mnohem horším.

„Cože?" Projelo to mnou jako kulový blesk. Najednou jsem byl plně při smyslech. Julie měla oči vlhké od slz, ale já nebrečel. Nešlo to.

„Chytili je, oba dva. Víš, ž - že vztah mezi dvěma muži se trestá s - sm - " Polil mě studený pot. Byl to šílený nápad. Říkal jsem to od začátku. Muselo to takhle skončit. Tak proč jsem tomu proboha nezabránil?

„Jak to víš?" Zeptal jsem se s klidem, který překvapoval mě samotného.

„Dělá tam někdo z Jöstenových lidí. N - něco tam opravuje. Viděl, jak vyrazili dveře a - "

„Ne. Do hajzlu, ne. Jak na to sakra mohli dojít? To mají Němci všude kamery nebo co?!"

„Já nevím, Franku. Ani Jösten to neví."

„A co můžeme udělat?!"

Julie chvilku vydechovala, jak se snažila uklidnit.

„Můžeme naplánovat akci, jestli dostanem povolení - "

„Povolení? Jaké sakra povolení?!"

Julie odvrátila zrak. „Nevím, jestli odboj bude chtít riskovat krky kvůli jednomu člověku."

Zmohl se mě vztek. „Mají vůbec ponětí, co všechno Gerard riskoval pro ně?!"

„Já nevím, Franku. Ale pokud chceme něco dělat, musíme si pohnout. Protože jestli ho odtamtud nedostaneme dneska, nejspíš jde zítra ke zdi."

Než to stihla doříct, už jsem si oblékal kabát zavazoval tkaničky. „Dělej. Jdeme."

„Kam?"

„Na základnu, kam jinam?!"

Chvilku stála jako opatřená, ale pak se dala do pohybu. Zmáhala se mě hysterie. Když se to nepovede, zabijí ho. Odstřelí ho jako obyčejný kus dobytka. To se nesmí stát. Nedokážu žít bez něj.

Pumpovalo mi v žilách tolik adrenalinu, že bych byl schopný na jeden zátah oběhnout celý Amsterodam, ale samozřejmě jsme doopravdy běžet nemohli. Drželi jsme se za ruce a snažili se působit jako zamilovaný páreček, ale oba jsme byli moc nervózní, než aby to působilo dostatečně věrohodně. Naštěstí si nás nikdo nevšímal. Realita válečného období na mě tentokrát dopadla silou rozjetého vlaku. Když o tomhle čtěte v učebnicích dějepisu, řekněte si akorát tak, že je to zajímavé, ale v žádném případě si to nedokážete představit.

Sněžení neustávalo, ale pochopil jsem, že i kdyby snad mělo sněžit až do soudného dne, tenhle svět to nikdy neočistí.

***

Stále vás miluju <3 i když mám takový pocit, že vy mě po tomhle začněte nenávidět :D ale kdyby se nic nepodělalo, byla by to nuda, ne? :3