To the End

41.

Položil jsem své dlaně na Gerardovy spánky a zahleděl se do jeho temně hnědých očí. Cítil jsem, jak mnou prostupuje sálající horko. Dlouho se nic nedělo, až když už jsme si oba začínali připadat silně pitomě, konečně jsem je spatřil. Záblesky bílých ohňů. Jiskření. Umírající hvězdy.

Polil mě studený pot. Na moment se mi zdálo, jako by přede mnou neklečel člověk z masa a kostí, ale socha. Naštěstí to rychle přešlo, když Gerardovi cuknul koutek, který se pak rozvinul do úsměvu, ne jen posměvného úšklebku, na jaké jsem byl od něj zvyklý, ale do skutečného, nefalšovaného úsměvu.

„Tak vidíš je?"

Váhavě jsem kývnul.

„Popravdě jsem tak trochu doufal, že je neuvidím."

„Vždyť já vím."

Cítil jsem zoufalství, bídu a zlost, ale zároveň se do našeho vztahu po dlouhé době opět vrátilo ono nadpozemské pouto, které mi tolik chybělo, a to mi dodávalo energii pokračovat. Gerard si konečně uvědomil, že má problém a snažil se ho řešit. Od naší poslední hádky v srpnu se úplně změnil. Přestal si utahovat z vážných témat a urážet se kvůli maličkostem. A mnohem víc se usmíval.

Jenomže hvězdy byly podle všeho stále proti nám.

Už jsem je začínal vidět taky. Nejen v Gerardových očích; občas se mihly před mými vlastními. Pokaždé se srazily - dvě proti sobě, a staly se jednou. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nechápal jsem, co to může symbolizovat. Bylo to přesně takové, jak Gerard popisoval. Velmi krátký výstřel ostré bolesti, záblesk a konec. Potkávalo mě to sotva dvakrát denně a i tak mě to přivádělo k šílenství. A přece, všechno zlé je k něčemu dobré, třebaže v našem případě to zlé bohužel mnohonásobně převažovalo. Konečně jsem dokázal pochopit Gerardův tok myšlenek - proč s tím pitím vůbec začal a proč je pro něj tak těžké přestat.

Přemýšlel jsem, co by nám k tomuhle všemu řekl cvokař, kdybychom se nacházeli v naší době. Světla, co se míhají před očima. Nedostatek spánku? Přílišný stres? Halucinace, mající svůj původ v zapomenutých traumatech dětství? A možná by nám na to předepsal nějaké mysl otupující prášky, které by spolu s hvězdami nadobro zničily a rozežraly taky naše mozky.

Takže ne, asi by nám nikdo nepomohl, ale alespoň bychom měli příležitost si vyslechnout názory vědecké komunity, což v téhle době a místě nehrozilo.

„N-nech toho!"

Gerard jen stěží zadržoval smích. Tvrdohlavě si stál za tím, že není ani trochu lechtivý, ale ve mě našel mocného soupeře. Když už tu vážnou fasádu nedokázal dál udržet, propukl v osvobozující smích a vzápětí po mě skočil. Čekal jsem, že mi oplatí útok, ale místo toho jsme skončili ve vzájemném objetí, dlouhém a beze slov.

A pak se přiblížila zima. Chtěl jsem ji vnímat jen jako další etapu, kterou si chtě nechtě musíme projít, než ta zpropadená válka skončí, a byl jsem natolik zaměstnaný Gerardem, že jsem si až děsivě pozdě vzpomněl na dosud zbytečné informace z hodin dějepisu, a hlavně na vyprávění mé babičky.

Gerard už spal. Přemýšlel jsem, zda mu to vůbec mám říct. Že přijde hladomor.

Sevřelo se mi srdce. Před očima se mi zase jednou mihly dvě hvězdy, které se srazily v jednu, ale nevěnoval jsem tomu ani zlomek pozornosti.

Gerard už na tom takhle nebyl úplně nejlíp, a to jsem ho krmil, čím se dalo. Ale teď? Všechno bude na příděl, který se bude neustále zmenšovat, až do... až do osvobození? Doufal jsem, že to skončí dřív, ale paměť mi to odmítala odsouhlasit.

Následující dny jsem skoupil, co se dalo. Hlavně trvanlivé potraviny. Mouku a tak. Nebo jsem alespoň doufal, že jsou trvanlivé, protože tyhle věci mi nikdy nešly - doma jsem po ránu pravidelně nechával na stole mléko, místo abych ho schoval do ledničky, kde na něj nemohly sluneční paprsky a neviděl na tom nic špatného.

Mléko ze supermaketu, sotva dvě ulice vzdáleného od mého domu, který, jak jsem si uvědomoval, aniž by mě to znepokojovalo, už nikdy neuvidím. Tohle už bylo dávno za mnou, tak daleko, až mě postupem času začalo napadat, zda jsem si to jenom nevymyslel.

„Franku? Nechci do tebe rýpat, ale nebylo by lepší nejdřív spotřebovat, co máme, a pak teprve nakoupit další jídlo?"

Vůbec jsem neměl v úmyslu mu to říkat, ale propašovat kolem něj bez povšimnutí tolik konzerv v našem miniaturním bytu představovalo nadlidský úkol, který jsem pro jistotu předem vzdal.

„Potřebujem zásoby," vydechl jsem a bezprostředně poté dramaticky spadl do křesla. Na nošení těžkých nákupů jsem vážně nebyl stavěný.

„Zásoby na zimu?"

„Přesně tak."

„Proč?"

„Protože přijde hlad. Nejspíš to bude mít něco společného s blokádou Němců nebo tak, nepamatuju se. Ale bude to špatný. Až do května."

„Jak moc špatný?"

„Asi hodně. Já nevím. Kdo mohl tušit, že mi všechen ten dějepis vážně kdy k něčemu bude?"

Gerard se mi posadil na klín a pohladil mě na líci.

„To zvládem."

„Hlavně abys to zvládnul ty."

Pokrčil rameny.

„No, přinejhorším umřu."

„Fakt vtipný."

„Nemělo být. I když trocha smyslu pro humor by ti taky neuškodila."

Naklonil se ke mě tak, že se mě skoro dotýkal a pramen jeho vlasů mě dráždil v obličeji.

„Víš, ty taky jednou umřeš. A pak budeme spolu."

To mě zarazilo, hlavně proto, jak rychle dokázal zvážnět.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Prostě to vím. Dává to smysl. Když už nám ten nahoře dělá peklo na zemi, mohl by pro nás mít po smrti nachystanýho něco krásnýho."

Hladil jsem ho ve vlasech a odsouhlasil každou další přehnaně pozitivní dedukci, co vypustil z úst. Vážně jsem chtěl, aby měl pravdu, ale mou generaci bohužel docela ovlivnila myšlenka nihilismu, která stále odmítala opustit můj mozek, ať už jsem ji prosil sebevíc, a dál tvrdošíjně popírala jakýkoli vyšší smysl bytí s odkazem na Nietzscheho a začínající éru grunge, kterou jsem ani nestihl dostatečně vstřebat, jelikož jsem se ocitl tady.

Ale přece. Zkrze vše, co jsem zažil, když jsem se tehdy mimoděk přesunul v čase, co se mi děje právě teď, když mě v očích pálí tajemná, nevysvětlitelná světla, která jakoby tu byla odjakživa, ale přesto mě tolik děsí, nebyl bych blázen, kdybych nevěřil na věčnost?

***

Shit, s těma filozofickýma kecama bych si měla dát voraz, lehce mi to rozpouští mozek... Ale to nevadí, hlavně že je sobota! Ne moment, už 49 minut neděle. Which means zítra se jde do školy. God fuckin damn it

Random otázka: Jaká je (jsou) vaše nejoblíbenější line(s) od MCR?

Moje 'When I grow up I want to be nothing at all' & 'How wrong we were to think that immortality meant never dying'

A pak samozřejmě