To the End

36.

Když už jsme procházeli míň frekventovanými ulicemi, nevydržel jsem to a rozběhl se. Čekal jsem, že mě Julie zastaví, ale místo toho se ke mě přidala. K opuštěné továrně jsme dorazili skoro bez dechu a okamžitě zapluli dovnitř, doufajíc, že nás nikdo nepozoruje.

Uvnitř už bylo plno lidí, mezi nimi i někteří, které jsem neznal. Skoro všichni kouřili. Někdo mi nabídnul cigaretu, kterou jsem s povděkem přijal, přestože nedokázala uklidnit moje pocuchané nervy. Marně jsem vnímal, jak mě Julie konejšivě hladí po zádech. Nejradši ze všeho bych se na místě složil a brečel a brečel a brečel, dokud by mi na to stačily tělní tekutiny, ale na to pochopitelně nebyl čas.

Utřel jsem si slzy, které už mi začaly samovolně stékat po tváři a rozhlédl se po místnosti. Nikdo z amsterodamského odboje pochopitelně nechoval k Geradovi citový vztah, ale představoval pro ně bezpečnostní riziko. Dalo se předpokládat, že se z něj Němci pokusí vytáhnout co nejvíc informací, než ho zastřelí. Což se samozřejmě nestane, opakoval jsem si v duchu, protože pozitivní myšlení bylo to poslední, na co jsem se ještě mohl upínat. Moc dlouho mi ovšem nevydrželo, když mi došlo, jaké metody nacisté využívají, aby se k řečeným informacím dostali. Nasucho jsem polkl. Nedovedl jsem si představit, že by někdo tak slabý a křehký jako Gerard dokázal přežít mučení. V tu chvíli jsem byl stoprocentně rozhodnutý ho odtamtud dostat, i kdyby to mělo znamenat, že nás při útěku oba zastřelí.

-

Cely Sicherheitsdienstu byly temné a studené, přesně tak, jak si je Gerard představoval.

Mohl si namáhat mozek jak chtěl, ale stejně neměl nejmenší tušení, jak na něj mohli přijít. Když vojáci vtrhli do Loritzovi kanceláře, nejdřív se vrhli po Gerardovi. Strhali z něj červené šaty, které si jen o chvíli předtím oblékl, potom punčochy a spodní prádlo, až dokud před nimi nestál úplně nahý. Pořád si lámal hlavu, čím se tak mohl prozradit, jaká maličkost se mu stala osudnou. Vlastně mu to bylo docela jedno, protože teď už bylo všechno jedno, ale potřeboval svou mysl něčím zaměstnat, aby nemusel myslet na Franka. Na jeho roztomilý smích, na to, jak se s Gerardem pohádal, protože se bál o jeho zdraví, na to, jak ho ve smyčce tenkrát učil plavat, jak spolu bloudili lesem, aby utekli před gestapem. Na jeho vyprávění o budoucnosti, ve které desetitisíce lidí neumírají kvůli pitomostem. Na tu noc, kdy se společně stali svědky zániku časové smyčky. Na jeho polibky. Na jejich první milování.

Gerard si v měsíčním světle, které přicházelo ze zamřížovaného okénka prohlížel malou, bílou ampulku. Měl ji schovanou v kabelce, odkud se mu ji podařilo vzít, když vojáci prohledávali kancelář. Dal mu ji Jösten a nikdo jiný kromě něj a Gerarda o ní nevěděl. Hlavně Frankovi o ní nemohl říct. Nikdy by mu u sebe nedovolil nosit kyanid, ani z bezpečnostních důvodů. Rozhodně ne z bezpečnostních důvodů.

Mohl doufat, že ho prostě bez okolků zastřelí. Ale jestli ne, určitě ho zlomí, protože Gerard byl slabý, tak slabý, jako nikdy dřív. Bude mluvit a zpečetí tak osudy desítek, možná stovek lidí, všech, co kdy byli napojení na odboj. Franka nevyjímaje.

Gerard se nebál smrti. Ale věděl, že jakmile se rozhodne, přijde o všechny vzpomínky. Přijde o schopnost vybavit si jeho tvář. A když se zabije, zemře kromě něj také část Franka, protože byl přesvědčený, že tenkrát, když se poprvé milovali, předali si navzájem své nejniternější pocity a touhy. Byli zkrátka nějakým zvláštním, nevysvětlitelným způsobem propojení a Gerard s tím nemohl pranic dělat. Jak by to s ním asi dopadlo, kdyby Frankova bláznivá babička nikdy neposlala svého vnuka do smyčky? Zanikla by tak jako tak, jenom by Gerard neměl kam jít. Ani důvod někam jít. Nejspíš by se dál schovával ve svém prkenném domku, dokud by na něj nepřišli Němci, nebo došly zásoby jídla. I když, mnohem spíš by asi využil možnost, že mimo smyčku může konečně v klidu a pokoji umřít. Vždycky ho zajímalo, co se ukrývá na dně toho jezera, ve kterém se den co den koupal. Třeba by to konečně zjistil. A navěky s tím splynul.

Gerard schoval ampulku zpátky do kapsy obnošených kalhot, které mu půjčili spolu s vytahaným svetrem, nebo co to vlastně bylo. Dokonce mu dali i ponožky, aby mohl poslední noc svého života strávit v teple. Udělá to ráno, jakmile spatří prvního skopčáka blížícího se k jeho cele. Do té doby bude vzpomínat.

-

I z bezedné jámy zoufalství, ve které jsem se momentálně nacházel, se mi podařilo pochytit, že Jösten má mapu podzemí Sicherheitsdienstu. Stejně jako svazek klíčů od cel - duplikátů, které už před nějakou dobou získal od jejich stavitele. Že by to přece jenom nebylo tak beznadějné?

Skupinu, která půjde do akce jsem tvořil já, Hank, Tom, dva muži, kteří se představili jako Abe a Filip a Julie. Nemyslel jsem si, že půjde s námi. Původně nechtěli pustit ani mě, ale byl jsem neústupný. Julii do toho nechtěli tahat z toho prostého důvodu, že je holka. Ale měla mnohem víc zkušeností než já a krom toho se v podzemí Sicherheitsdienstu dokázala dobře orientovat, protože tam dřív taky pracovala. Každý dostal M1911, až na mě, protože jsem s ní neuměl zacházet. Měl jsem za úkol odemknout celu, zatímco mě ostatní budou krýt. Samozřejmě jsme doufali, že se to celé obejde bez výstřelů, ale stejně mi pět zbraní připadalo málo.

Venku už byla skoro tma, ale zákaz vycházení ještě nebyl. Přestože bych nejradši celou noc spal a ráno se probudil v Gerardově objetí, necítil jsem únavu. Dovnitř jsme se měli dostat poklopem na uhlí, který nám otevře ten muž, který nás informoval o Gerardově odhalení - a když všechno půjde jak má, stejnou cestou taky ven. K základně jsme mířili odděleně, jenom Julie šla se mnou.

„Vyjde to," řekla sotva slyšitelně, zato rozhodně.

„Musí to vyjít," odpověděl jsem, spíš proto, abych sám sobě dodal odvahu.

„Hele, máte v té tvojí době svobodu?"

„Co? No, dá se to tak říct. Tady v Holandsku určitě. Pár zemí padne po válce pod Sovětský svaz, ale i ten nakonec zanikne. A v Americe je to pořád stejný."

Julie se zasněně zadívala do dálky. „Nemůžu se dočkat, až to zažiju na vlastní kůži."

Povzbudivě jsem jí stiskl dlaň.

***

Myslela jsem, že toho do tohohle dílu nacpu víc, ale co už :D

Jinak mi dneska nějakej šmejd hacknul Stardoll. Všechny moje money jsou v háji... Hm, možná je to znamení, že u té hovadiny nemám trávit tolik času... Jo. Asi se znova půjdu dívat na Breaking Bad. (Kdybyste někdo měli nějaký dobrý seriál, klidně doporučte, ale nějaký jako fakt dobrý, protože po BB mám nastavenou laťku hodně vysoko :D)

Miluju vás <3