To the End

32.

Měl jsem pocit, že se zastavil svět. Míval jsem sny, ve kterých jsem před něčím utíkal, ale nemohl jsem vyvinout dostatečnou rychlost - jako bych měl chodidla ponořené v tuhnoucím betonu, který mě stále zpomaloval. Všechno zamrzlo. Chvění záclon, poletující smítka prachu, vlastní dech - nic z toho jsem nevnímal. Všechno šlo mimo mě. I když jsem pak promluvil, byl jsem pořád v transu.

„Ne."

„Franku - "

„Ne, ne, ne. Prosím. To ne."

Neměl jsem sem lézt. Nikdy jsem neměl do toho pitomýho lesa lézt. Měl jsem zůstat ve svým pokoji v New Jersey a koukat v telce na přenosy MTV a kouřit a chlastat a nikdy se do nikoho nezamilovat.

„Franku, já... já vůbec nevím, co se teď bude dít. Nevím, jak to dopadne. Možná bychom se teď měli soustředit na současnost a nechat osud, ať už si to dořeší sám. Ostatně s tím nemůžu - nemůžeme nic dělat."

Každé z jeho slov bylo jako bodnutí nožem, které procházelo skrz, a i přesto, že jeho původce rychle zmizel, bolest přetrvávala.

„Jak jsi na tu třetí realitu vlastně přišel?" Měl jsem sucho v krku a chraplavý hlas.

„Ani nevím. Byla to první věc, co mě napadla. Nebo alespoň první, co dávala smysl."

„Takže je vlastně docela možné, že to tak ve skutečnosti není, že?"

„Vždyť to říkám. Nemám nejmenší tušení, jak to ve skutečnosti je a není. Jenom teoretizuju, nic víc."

Pomalu mi svítalo světélko naděje. Musí to být nějak jinak. Celým srdcem jsem doufal v tuhle možnost. Pak už o tom ani jeden z nás nechtěl mluvit, tak jsme si začali vyměňovat polibky, lechtat se, válet se po sobě a vůbec všemožně blbnout.

„F - Frankie, tam ne," zahihňal se Gerard, když jsem mu vjel rukama mezi nohy.

„A zabráníš mi v tom?" Smáli jsme se, jako by nám bylo pět, ale museli jsme toho nechat, protože Gerard zničehonic dostal záchvat kašle. Už jsem ho málem chtěl instinktivně praštit do zad, ale na poslední chvíli jsem se zarazil, protože jsem se bál, abych mu něco neudělal. Tak jsem ho jenom držel za ruku a čekal, až to přejde.

„Žiješ?"

„Snad. Zatím."

Pak dovnitř vrazila celá udýchaná Julie v závěsu s ani zdaleka tak udýchaným Joostenem, který s sebou měl velkou brašnu. Bezmyšlenkovitě jsem začal rozmazávat další z kapek krve, které přistály na konci šedivé matrace a dřevěné kostře postele. Julie se posadila vedle mě a Joosten si přisunul židli.

„Nemůžu se zdržet moc dlouho, tak se dáme hned do toho. Povídej, co tě trápí?" zeptal se lhostejně. Gerard si víceméně nenápadně povytáhl deku až k pasu, aby zakryl sukni, kterou si pořád nesundal, třebaže Joosten o náplni jeho práce samozřejmě věděl.

„Občas začnu bez varování kašlat, tak, že to fakt bolí - akorát se to stalo, než jste přišel - a vykašlávám krev. Taky mám migrény, závratě a Frank tvrdí, že jsem strašně zhubnul."

„A taky je slabý jak moucha," dodal jsem a Gerard sebou přitom trochu cuknul.

„Vidíš a slyšíš dobře?"

„Myslím, že jo."

Joosten se chvíli hrabal ve své brašně a vytáhl několik doktorských udělátek, které jsem jakž takž dokázal rozeznat. Vzal zrcátko a prohlídnul Gerardovi krk. Potom mu na hruď pokládal takovou tu věc, kterou se poslouchá srdce. A pak...