To the End

4.

V ten okamžik se snad zastavily i atomy kyslíku ve vzduchu, který nás obklopoval. Rozhodně tomu nasvědčovala skutečnost, že jsem se dobrých pět vteřin nedokázal nadechnout.

Časová smyčka. Dnes je 11. června, stejně jako bylo včera a bude i zítra. Zároveň bylo ale včera 10. června, den, kdy si pro Gerardovu rodinu přišlo gestapo. V hlavě se mi začaly rojit známé scénáře alternativních vesmírů a časoprostorově nekonečně vzdálených, na sobě nezávislých dimenzí.

„Tak kde se tady vzala ta časová smyčka?"

Chvíli trvalo, než mi došlo, že ten hlas patří mně. Gerard zamrkal, nejspíš ve snaze uklidnit se, než odpověděl.

„Musel jsem se někde schovat. Ten, kdo nás prásknul, musel logicky vědět, že chybím, a i kdyby ne, existují matriky. Na nás židy zvlášť přesně vedené." Zahlédnul jsem v jeho tváři náznak smutného úsměvu.

„Moje máma... zní to sice šíleně, ale patří k lidem, co tyhle věci umí. Myslím zakládat časové smyčky. Před válkou jsme v jedné takové žili, jenom měsíc nebo dva. Taky to byl nějaký letní den a brali jsme to jako prodlouženou dovolenou. Přímo tady, v téhle chatě."

Jeho dříve smutný výraz se teď proměnil v zasněný. Věděl jsem, že vzpomíná na ty bezstarostné časy a neodvažoval jsem se ho vyrušit, dokud sám nezačne.

„Já bych založit smyčku nikdy nedokázal, ale nějakým způsobem se mi podařilo obnovit tu, co dřív bývala tady. Zvláštní je, že ani pořádně nevím jak. Tohle bylo první místo, kam jsem běžel, když jsem viděl, co se stalo, zavřel jsem se tady vevnitř a snažil se nějak donutit smyčku, aby se znovu spustila. Nakonec jsem ztratil vědomí a zdál se mi takový příšerně živý sen, jak se smyčka skutečně pomalu rozjíždí. Probral jsem se až druhý den – a v tu chvíli jsem věděl, že se mi to podařilo. Večer se ukázalo, že mám pravdu."

„Večer?" Konečně jsem se odhodlal něco říct.

„Pak ti to ukážu." Když to říkal, díval se někam do neurčita – a i když to mohla být jenom moje fantazie, myslím, že se červenal.

Po zbytek dne byly bolestné vzpomínky odloženy na neurčito. Místo toho jsem se ujal dominance a vyprávěl Gerardovi o světě roku 1991, nebo vlastně spíš do roku 1991, od vylodění v Normandii, přes válku ve Vietnamu a módu širokých zvonů až po Sex Pistols. Celou dobu mi visel na rtech, jak se asi dalo očekávat od člověka, který žil 48 let v absolutní izolaci a vymýšlel si jednu otázku za druhou. Slunce už zmizelo za obzorem, i tak jsme ale seděli v trávě před chatou, protože bylo pořád dost teplo.

„Frankie..." začal najednou vážně. „Kdy tahle válka skončí?"

„Za dva roky. V květnu. Myslím, že tady to bude šestýho."

Dva roky. Ale on se konce války nedočká. Nebo ano? Může přece vystoupit z časové smyčky, ale patří k lidem, s kterýma se gestapo asi moc párat nebude. Zasněně jsme koukali na hvězdy a přemýšleli. Já o paradoxech časových smyček, Gerard nejspíš myslel na konec války. V jednu chvíli pak svůj pohled zaměřil kamsi do daleka za jezero. Tvář se mu rozjasnila nadšením, jako kdyby zahlídnul želvorožce.

„Už to začne. Jdeme!" s těmito slovy vstal a táhnul mě tím směrem s sebou.

„Začne? Co?" Obrátil oči v sloup.

„Reset," prohlásil, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Než jsem se mohl začít vyptávat, už jsme si razili cestu navlhlým mechovým kobercem. Ten se zanedlouho proměnil v lesní pěšinu, jezero jsme ztratili z dohledu a ze všech stran nás obklopily vysoké břízy. Nebylo vidět dál než na pět metrů a každé sebemenší křoví v sobě skrývalo potenciální nebezpečí (nebo mi to tak alespoň přišlo). Ale Gerard postupoval sebejistě. Nejspíš to tady znal nazpaměť. Nevím, jak dlouho jsme šli – zčásti asi proto, že mě Gerard celou tu dobu držel za ruku, takže soustředit se na cokoli jiného se mi zdálo zbytečné. Když pak les začal ustupovat, objevili jsme se na mýtince. Takových 250 metrů od nás stála stará, ošoupaná chajda, nespíš léta nikým neobývaná.

„Ještě chvilku," řekl Gerard, sedl si na pařez a stáhl mě s sebou. Po chvíli se skutečně začalo něco dít. Na obloze se zformovala malá, sotva znatelná tmavá skvrna. Napůl jsem čekal, že se tvoří černá díra, která nejdřív všechno tohle pohltí, až zůstane jen prázdné, bílé nic; načež nás vyvrhne zase ráno 11. června. Ale bylo to letadlo. Ani mi nestihlo dojít, o co tady jde, když najednou shodilo bombu – přímo na tu polorozpadlou chajdu. Rozšířily se mi zorničky strachem a reflexivně jsem se natiskl na Gerarda. Tomu hrál mezitím na rtech spokojený úsměv. Zavřel jsem oči v očekávání ohlušujícího výbuchu, ale dostavilo se něco úplně jiného – čisté, absolutní ticho, které prolomil teprve Gerard.

„Klidně ty oči můžeš otevřít."

Když jsem to udělal, naskytl se mi nejneuvěřitelnější pohled v mém životě. Stébla trávy, koruny stromů, letadlo – to všechno působilo dojmem, že někdo zmáčknul tlačítko s pauzou. Když nepočítám mě a Geeho, nepodařilo se mi nikde zaregistrovat byť jediný pohyb. Stejně tak zvuk. Předtím bylo v pozadí neustále slyšet šumění stromů, tiché praskání větviček, cvrčci v trávě, ale teď bylo ticho. Nejenom ticho, spíš absolutní, takříkajíc – zvukoprázdno. A především, nad tím nebohým stavením, o kterém jsem byl před chvílí přesvědčený, že nastala poslední milisekunda jeho života, visela bomba. Ve vzduchu. Visela. Bomba.

Gerard se pořád jenom usmíval a nechal mě, ať si tu prapodivnou scenérii dokonale vychutnám. A pak – ve zlomku vteřiny celý svět zalilo jasné světlo, které hned zase zmizelo – a všechno vypadalo najednou normálně. Bomba byla pryč, a chajda stála na svém místě bez jediného škrábnutí. Letadlo zmizelo taky a stébla trávy se dala opět do pohybu v rytmu příjemného letního vánku. „Tak co, jaké to bylo?" Slyšel jsem ještě Gerardův hlas, než se mi zatmělo před očima a realita se propadla do ztracena.