To the End

38.

Nezáleželo na tom, kam směřují naše kroky. Moje myšlenky se omezily na jedinou touhu - dostat se odtud pryč, pokud možno co nejdál. Každou chvílí jsem čekal, že se mi hluboko do masa zavrtá kulka a ukončí tu noční můru, která se před několika okamžiky stala naším životem, ale stále nepřicházela. Jak jsme se vzdalovali od té ošklivé, děsivé budovy, začal jsem pochybovat o tom, že se vůbec chystá přijít. Až když jsme se ocitli v relativním bezpečí zapadlých uliček, došlo mi, že jsme naživu - skutečně naživu. Nějakým zázrakem jsme doopravdy museli zmizet nepozorovaně, protože jinak už by nejspíš bylo po nás. Ale ještě bylo příliš brzy cítit radost. Bylo jen otázkou času, než zjistí, že Gerardova cela je prázdná. A kdoví, kolik jim toho poví Loritz, v naivní víře, že si tak zachrání život.

Kličkovali jsme ulicemi a museli při nás stát všichni svatí, jelikož se nám nějakým zázrakem podařilo nevzbudit ničí pozornost. Automaticky jsem předpokládal, že nejlepší šance máme, když zamíříme zpátky k základně, kde snad ještě bude Jösten a možná pár dalších mužů, kteří s námi nešli. Jedinou další alternativou byl náš byt, a krom toho, že jsme museli varovat zbytek odboje - vyjma morální stránky věci především proto, že jsme jim to oba dlužili, za to, že nás vzali pod svá křídla - nikdo nás tam nečekal, pochopitelně. Přes všechny měsíce, co jsem tady strávil, jsem byl pořád jenom nepoužitelné děcko z New Jersey, které o válce nic neví. Neměl jsem ani ponětí, co teď budeme dělat. Jasné mi bylo jen to, že zdržovat se v našem dosavadním domově by bylo příliš riskantní. 

Konečně se před námi vztyčila budova staré továrny. Už jsme ani neměli sílu zjišťovat, jestli nás někdo nesleduje, zkrátka jsme vpadli dovnitř. Jösten, který dosud seděl za stolem a nervózně o něj poklepával prsty, se postavil tak zprudka, že převrhl židli, která na zem dopadla a třesknutím mnohokrát umocněným obrovskými prostorami. Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem měl v obličeji hlaveň jeho zbraně.

„Kde jsou všichni?" Zeptal se, jakmile nás poznal, ale mířit na nás přitom nepřestal. Cítil jsem, jak se mi Gerardovy okousané nehty křečovitě zarývají do dlaně, až jsem si byl skoro jistý, že mi rozsápe kůži. Klepal se jako osika. Nebo jsem se možná klepal já. Ale nejpravděpodobněji oba.

„Mrtví." Ta slova mě pálila a vytvořila v hrdle kámen, skrze​ který už se nic dalšího nedostalo. Znovu mi v mozku začaly peobleskovat výjevy Juliina zkrvaveného obličeje s děsivě vytřeštěnýma očima, které byly plné výčitek. A pak se Gerard složil. Nemůžu říct, že bych mu to měl za zlé.

„Kvůli mě. Všichni umřeli kvůli mě," šeptal mezi vzlyky a klepal se přitom.

„Přepadli nás Němci a všechny postříleli, jenom my jsme stihli utéct." Ochranitelsky jsem tisknul Gerardovu dlaň, až mi zbělaly klouby na ruce.

„Někdo jim o nás musel říct," dodal jsem překotně. Jösten na nás konečně přestal mířit, ale nevypadalo to, že by se uklidnil, spíš naopak.

„Koho přesně tím máš na mysli?"

Byl mnohem vyšší než já, ale i kdyby mi sahal po pas, bál bych se ho úplně stejně.

„Já nevím! Vím jenom, že všichni ostatní jsou po smrti!" Vyštěkl jsem ve snaze nabýt sebevědomí, ale docílil jsem jedině toho, že se mi při vzpomínce na Julii opět nahrnuly slzy do očí.

„Viděli vás?"

„Ne. Nikdo nás nepronásledoval, ale nejspíš už došli na to, že jim chybí vězeň."

Gerard se pořád ještě v tichosti dusil pláčem. Já se mermomocí snažil odsunout všechny pocity stranou, ale vůbec to nebylo jednoduché. Jediný, kdo doopravdy zachoval chladnou hlavu, byl Jösten.

„Posluchej mě, Iero. Teď se proplížíte zpátky do vašeho bytu, sbalíte si to nejnutnější a zničíte všechny důkazy vaší dřívější přítomnosti. A když říkám všechny, myslím tím naprosto a bez vyjímky všechny, do poslední mastné skvrny a chuchvalce prachu. Pak počkáte do rozednění - ať vás ani nenapadne usnout. Jeden z vás se vydá sem a další vyjde deset minut po něm, aby vás neviděli pohromadě. Bude vás tu čekat jeden z mých můžu, který vám dá nové doklady a klíče od bytu na druhém konci Amsterodamu, kam se opět vydáte odděleně v desetiminutovém rozptylu. Odpoledne se budete ptát ve vývařovně po muži jménem Haas. Ukáže vám, co bude náplní vaší práce. Do konce války zůstanete zalezlí. Na ulici se k sobě nikdy nepřiblížíte na víc než dvacet metrů. A v žádném případě vás už nechci vidět, ani o vás slyšet. Berte to jako obrovskou laskavost, kterou si ovšem ani v nejmenším nezasloužíte. Je všechno jasné?"

„Ano!" Promluvil Gerard, který se mezitím stačil trochu uklidnit.

„Skvěle. Běžte."

„Hodně štěstí," vykoktal jsem, ještě než jsme nadobro opustili tovární halu.

„I vám." Žádné potřesení rukou, žádné bezvýznamné sbohem. Těžké dveře se se skřípěním zavřely a my se vydali vstříc neustupující tmě, jen tu a tam trochu projasněné zbytky sněhu. Nemrzlo, ale byla docela zima, rozhodně taková, aby si našla cestu skrz Gerardův vytahaný svetr, tenké kalhoty a především promočené ponožky. Dal jsem mu svůj kabát; víc jsem pro něj udělat nemohl.

Pomalu jsme nakračovali potemnělými uličkami, vyděšení a neustálne sžíraní těmi hroznými událostmi, kterých jsme ani ne před hodinou byli svědky. Když jsme konečně došli do bytu, Gerard vyčerpáním spadl na postel. Sundal jsem mu mokré ponožky a pokusil se zahřát promrzlé nohy, načež jsem ho zabalil do všech dek, které jsem našel, znovu potlačil emoce a jal se uklízet.

Ani to netrvalo tak dlouho. Neměli jsme toho po bytě moc roztáhané, dokonce i v Juliině pokoji jsem našel všechno uspořádané a víceméně sbalené pro případ, že by bylo nutné narychlo odejít. Opakoval jsem stejný proces, jako tehdy, když jsme uklízeli Gerardovu chatu - posbírat všechny osobní věci a ponechat jen ty anonymní. Možná si Jösten představoval, že těch se zbavíme taky, ale vážně jsem netušil, jak nadobro sprovodit ze světa obří skříň z masivu a několik dalších maličkostí, takže musely zůstat tam, kde byly. Gerard mi chtěl pomoct, ale rázně jsem ho posadil zpátky na postel, až nakonec rezignoval, udělal si pohodlí a jenom mě pozoroval.

Když bylo konečně všechno hotovo, lehl jsem si za ním a nechal se pohltit jeho náručí. Měl jsem pocit, že bych mohl spát celé roky, ale pamatoval jsem na Jöstenova slova a snažil se udržet oči za každou cenu otevřené.

„Je to tu tak prázdné," posteskl si Gerard. „Nejen bez těch věcí... Myslím bez ní."

„Já vím, Gee. Já vím."

„Možná už se na nás z Nebe kouká..."

Hladil jsem ho po tváři a utíral slzy, které po ní stékaly.

„To víš, že ano."

A pak jsme se oba konečně naplno rozbrečeli, až nám proudy slaných slz zamlžily zrak, a tiskli jsme se k sobě, protože jsme oba neměli nic víc, než jeden druhého.

***

Jsou dvě ráno a já mám hlad ._.

A asi bych měla jít spát

Miluju vás ^^

(Sorry za chyby, jsem moc unavená to číst)