To the End

6.

„Nikam nejdu." Trvalo několik dlouhých vteřin, než mi došlo, že ten hlas patří mně. Očekával jsem další výbuch vzteku, ale místo toho se Gerard jenom smutně zahleděl do země. „Jak chceš. Ale až z týhle zkurvený konzervy po měsíci vylezeš a rupne ti v bedně, nezapomeň, že jsem tě varoval." Načež se otočil a řekl, že je čas k obědu, jako bychom byli starý manželský pár, co tráví svůj zasloužený důchod na Havaji. Tento prvotní dojem ale vyšuměl okamžitě poté, co dodal, jakže se k tomu obědu vlastně dostaneme, protože brambory od včerejška/dneška/včerejšího dneška (?) už došly.

„C-cože? Chceš říct, že prostě vtrhnem k někomu do domu a seberem jim jejich jídlo?"

„Když to říkáš takhle, zní to skoro jako zločin."

„Taky že je to zločin. A všude kolem šmírujou essesáci. Krom toho, já nekradu." Do posledního slova jsem se pokusil vložit co možná nejvíc odhodlání.

„Zvláštní. Možná, že už ti v tý bedně ruplo."

„Gerarde - "

„Žiju tady čtyřicet osm let. Vážně máš pocit, že nevím, co dělám?" Sakra. Na tom něco bude.

„Momentálně se nacházíme v časové smyčce – 11. června 1943. Tato realita se ve skutečnosti neliší od té tvojí; je jen jakousi její uměle zadržovanou formou. Všichni ti lidé - " Zadíval se směrem k vesnici. „Už dávno své životy prožili. V roce 1991 z nich nezbylo nic než staří pamětníci, nebo pouhá jména na osamělých náhrobcích. Ať provedeme jakoukoli blbost, smyčka se vždycky zase resetuje. A pokud ti to ještě nedošlo, ti lidé si potom nebudou nic pamatovat. Každý 11. červen prožívají poprvé. To je taky důvod, proč jsem s nikým nemohl navázat žádný vztah, nebo jak tomu chceš říkat."

Nemohl jsem si pomoct, bylo mi ho líto. Když odejdu, zůstane tady sám do konce života, až na jednu maličkost: jeho život nikdy neskončí. Takže tady zůstane sám věčně, což je ještě mnohem, mnohem horší. Bylo to zvláštní, ale skutečně jsem měl pocit, jako bychom byli odjakživa nejlepší přátelé, že ho dokonale znám, přestože jsme se doopravdy potkali – kdy že to? Včera?

„Myslím, že můžeme jít," vytrhl mě z transu Gerardův hlas. Jako ve snách jsem šel za ním. Sebrat drahocenné potraviny nějaké nebohé rodině uprostřed druhé světové války. Skoro jsem to začal brát jako nějakou dětskou hru.

Nejdřív jsme se vrátili do chaty a Gerard vytáhnul odněkud z pod postele velkou mapu. (Člověk by čekal, že bude mít doma perfektně uklizeno, když se pomalu ničím jiným zabavit nemůže, ale pravdou je, že i můj vlastní pokoj v New Jersey je oproti tomu buckinghamský palác. Nebo byl. Teda vlastně bude. Pořád si na ten časový posun nemůžu zvyknout.) Zobrazovala celou obec a u většiny domů byl napsaný... detailní souhrn poznámek zhodnocující finanční a potravinovou situaci dané rodiny. Na můj očividný úžas reagoval Gerard tím, že pod tou postelí vyhrabal ještě něco, něco hodně těžkého – lodní kufr. Když ho otevřel, naskytl se mi pohled na velký stoh map identických s tou, co jsme momentálně studovali, jenom ke každé byly připojeny jiné poznámky. Gerard je jednu po druhé vytahoval a úplně se ponořil do oceánu vlastního ega.

„Vidíš? Tady mám zaznačený obyvatele a jejich věk. Tady jsou všechny strategické body a skrýše. A tuhle znám nazpaměť, takže si ji schovávám jenom ze sentimentu. Jsou tam všechny únikové cesty... ne, moment, všechny je znám nazpaměť..."

Jak mluvil dál, přejížděl jsem očima zbylý obsah kufru. Kromě map tu byla ještě spousta ohmataných sešitů, pár volně poházených fotografií různých míst (v jedné jsem poznal obecní radnici, před tím, než jsem se záhadně přenesl v čase, jsme tam s babičkou občas chodili něco vyřizovat) a velký, tmavomodrý deník (hmotnost odhadem půl tuny a nějaké drobné). Když Gerard zaznamenal, že mu tak úplně nevěnuji pozornost, krátce se na mě zamračil a všechny mapy kromě té potravinové zavřel zpátky do kufru.

„Fajn, tak vybírej." Jakoby se v Holandsku roku 1943 dalo mezi prostým, válkou zděšeným lidem najít něco srovnatelné s jídlem, na které jsem zvyklý.

Zavřel jsem oči a najel prstem na náhodný dům. (Nejspíš by bylo mnohem víc cool zapíchnout tam nůž, ale to by mě s ním Gerard hned poté vykuchal zaživa.) Chvíli mapu zkoumal. „To by šlo," řekl nakonec. „Jo... to jsou Andriessenovi. Gisela, sebestředná nafoukaná panička, vede celou domácnost. Jurgen, její manžel, co to všechno v klidu snáší a na nic nemá vlastní názor. A mají sedmiletou dcerku, Louisu, které upřímně lituju. Fajn výběr, Frankie." Snažil jsem se netvářit úplně šokovaně, ale moc se mi to nedařilo. „No, můžeme jít, ne?"

„Gee, já to pořád nechápu. Co že to máš vlastně v plánu?"

„Sehnat jídlo."

„A co chceš dělat s nima?"

„Prostě je na čas zpacifikovat. Nic víc, nic míň."

„Aha, a co když někoho zavolají?" Samozřejmě, že všechny tyhle moje otázky byly někde na úrovni tříletého dítěte, ale potřeboval jsem alespoň vědět, do čeho jdu.

„Nezavolají. Nebudou mít jak."

Každou další otázku potom odbýval slovem uvidíš. Pořád jsem si připomínal, že ať už chce Gerard udělat cokoliv, ti lidi si to zítra nebudou pamatovat, ale moje obavy to nějak moc nesnížilo. Ještě chvíli hledal něco po domě a pak jsme konečně mohli jít. Znova jsem si v hlavě přemítal, jak šílená je ve skutečnosti moje situace a byl jsem jako na trní, ale Gerarda to očividně nezneklidňovalo. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv. On se na to vyloženě těšil. Jestli víc na tu naprosto neetickou krádež cenných potravin nebohé rodině nebo moje nervové zhroucení, to už je jiná otázka.

Pomalu jsme se blížili k městu. (Nazývat to tady městem by zřejmě bylo hodně nadsazené, ale pro naše účely poslouží.) Šli jsme po kraji a vyhýbali se co nejvíce lidem to šlo, i když teď v poledne jich tady moc nebylo. Od domu, kam jsme měli namířeno, nás teď dělilo jenom pár postranních uliček, které jsme rychle překonali. A tak se stalo, že jsem se já, Frank Anthony Iero Jr., nenápadná entita s nudným životem najednou ocitl pod oknem kuchyně rodiny nic netušících lidí, v roce 1943, s Gerardem Wayem, který dokáže zastavit čas, s úmyslem řečenou rodinu zpacifikovat (jak to vymyslel Gerard) a okrást o drahocenné jídlo. Projela mnou tak ostrá bolest, že jsem se zlomil v pase a musel si na moment sednout. Gerard mi nevěnoval nejmenší pozornost; oči mu svítily a hleděl přímo do okna, jako by mu bylo úplně jedno, jestli ho někdo uvidí.

„Gee - " Nevnímal mě. Zvedl ze země zvláštně tvarovaný kámen, asi tak na velikost dlaně. Ježiši. Mrskne s ním do okna a někdo na nás doběhne. „Gerarde, vážně - " Zkusil jsem to znovu, ale to už se střepy dávno sypaly na zem. Gerard vzniklým otvorem protáhl ruku a zevnitř okno otevřel. Vlezl dovnitř a já za ním – nejspíš bych zůstal venku, nebýt toho paranoidního strachu, že na mě zpoza rohu vyběhne houf essesáků. Ze schodů sem okamžitě seběhnul muž okolo čtyřicítky (Podle Gerardových informací Jurgen Andriessen) a nějakou chvíli na nás v šoku zíral. To já na něj ostatně taky, ale Gerard byl rychlejší; zezadu na něj vyskočil, rukou mu zacpal pusu a pod krkem přidržel nůž.

***

Kay, jak všichni víme, Wattpad je pěkná bitch, takže mi u tohohle soustavně maže popis a značky a vůbec všechno možné, well let just pretend I'm okay with that

But you really need to listen to me

Because I'm telling you the truth

I mean this, I'm okay!  

- trust me -

...

I'm... not... really

*Viktorce hrabe*