To the End

5.

„Frankie? No tak, Frankie..."

Musel jsem několikrát zamrkat, aby svět získal jasnější obrysy. Ležel jsem na zemi vedle pařezu, nade mnou se skláněl Gerard a prameny světle hnědých vlasů mu padaly do obličeje. Podal mi ruku a pomohl mi vstát.

„Promiň. Nedošlo mi, že to budeš brát tak intenzivně." Cože to? No ano. Ta bomba. Visela. Ve vzduchu.

„Co to bylo?"

„Reset. Přechod. Přetočení na začátek." Zadíval se nahoru ke hvězdám.

„Je ráno, 11. června." Zíral jsem na něj jak orel na drobnohled.

„Asi je to na tebe moc rychlý." Ano, to teda je, chtěl jsem říct, ale nějak se mi to nedařilo.

„Půjdeme," řekl nakonec Gerard a vydali jsme se zpátky cestou, kterou jsme sem přišli. Nemluvil, čímž mi poskytnul dostatek času na uspořádání si věcí v hlavě. Vážně to takhle může fungovat? Není to náhodou proti všem zákonům vesmíru? To přece nejde, aby se pořád dokola opakoval jeden a ten samý den. Je to nemožné. Vlastně to těžko může být nemožné, když jsem to před chvílí viděl na vlastní oči; a částečně jsem tomu taky uvěřit chtěl, ale můj z principu racionálně uvažující mozek měl jiné plány. Zanedlouho jsme se ocitli opět u Gerardovy chaty/domu/podivné dřevěné konstrukce nebo co to vlastně bylo. Přišel čas na otázky. Spousty, spousty otázek.

„Bylo to opravdové?"

„Ano, bylo. Sám jsi to viděl, ne?"

„Není to nebezpečné?"

„Pokud vím, tak ne."
„Potrvá to věčně?" Zaregistroval jsem jemné zaváhání.

„Ano. Potrvá."

„A co ostatní lidé? Všichni prožívají pořád ten samý den?"

„Ano. Víceméně."

„Co tím myslíš?" „Uvidíš zítra." S těmito slovy považoval konverzaci za ukončenou. Vešli jsme do domu a nechal mě vybrat si ze tří zbylých postelí. Konečně jsem si uvědomil, jak moc jsem z celého dne vlastně unavený a během několika minut se mi podařilo usnout, navzdory faktu, že se nacházím ve světě o 48 let mladším, než je ten můj.

„Frankie? Vstávej, měl bys jít."

Někdo se mnou třepal. Trvalo mi tak pět vteřin na to, aby mi došlo kde jsem, kdo jsem a kdy jsem. A kdo že se mě to pokouší mermomocí probudit. Prudce jsem se posadil a uviděl Gerarda, jak sedí vedle mě na posteli.

„Jít? Kam?" To jsem samozřejmě dobře věděl. Zpátky domů, nebo alespoň do mého dočasného domova u babičky.

„Ven. Do svojí doby. Rodiče o tebe budou mít strach." Rodiče? Za celou dobu, co jsem tady, jsem na ně ani nepomyslel a teď jsem se kvůli tomu cítil trochu provinile.

„Říkal jsem, že bydlím přes prázdniny u babičky. A ta si teď myslí, že jsem na výletě v Amsterodamu. Takže mám spoustu času." Gerard se najednou zatvářil ublíženě.

„Spousta času. Ten jsem taky kdysi míval. Hodně, hodně dávno. A ty bys měl odejít, dokud ho máš." Tyhle čtyři věty mě vyděsily snad ještě víc, než včerejší (dnešní?) přechod.

„Běž. Teď hned. Půjdu s tebou k východu, jestli chceš." V očích se mu přitom zaleskly slzy. Najednou jsem se naštval.

„Zajímavý, ještě včera jsi měl plnou hubu keců o vyšším smyslu a o tom, že tady mám být." Svých slov jsem okamžitě zalitoval, když se Gerard rázně postavil, zatnul ruce v pěst a zpražil mě pohledem.