To the End

24.

Stovky, tisíce, miliony hvězd v tichém ohňostroji vybuchovalo a prosvěcovalo gigantické galaxie, světlem, které září a hřeje – ale také ničí.

Obklopil mě chlad. Zčásti skutečný, ale mnohem spíš ten příslovečný. Jeho ledové prsty svíraly každý jednotlivý orgán v mém těle a skrývaly ho pod neproniknutelnou ledovou krustou. Malé, studené krystalky mi probodávaly tkáně a absorbovaly kapky ohnivě rudé krve. Každé nadechnutí mi působilo nesnesitelnou, palčivou bolest, kterou jsem ale zároveň vůbec nevnímal. Stejně jako podzimní vichr, který se začal zvedat, šustění listí, které působilo jako výstřely naskrz tichým večerem – nic z toho nebylo podstatné. Jen bezvýznamné pozadí lidské existence.

Jak moc jsem se za ty čtyři měsíce změnil? Mám pocit, že se toho v tak krátké době odehrálo víc, než za celý můj život v roce, který ještě skoro padesát let nenastane. Začal jsem si vážit života a všech maličkostí, které s sebou přináší. Ale teď mě osud podrazil.

Uvnitř mojí hlavy se srážely miliardy žhnoucích hvězdokup. Každý jednotlivý neuron pulzoval jako samostatný, životaschopný organismus, svíjející se v křeči a bolestech. Hvězdy. Tolik hvězd. Vůbec to nebylo krásné, jako jeden z těch filmů o vesmíru, na které mě máma brala do kina, když jsem byl malý. Spíš jako kombinace starých dokumentů v mizerné kvalitě a surrealistických avantgardních hororů. Vzpíral jsem se tomu. Chtěl jsem je zastavit, uklidnit a zhasnout, ale bylo jich přespříliš.

~

Někde v neurčitu prořezávaly uklidňující ticho ostré hlasy. Směs holandštiny a angličtiny ke mně doléhala takovou rychlostí, že bylo nemožné zachytit něco určitého. Možná, kdyby mě tak příšerně nebolela hlava. Hvězdný chaos odezněl a vystřídal ho nějaký druh nepohodlného utlumení, ale pořád jsem byl paralyzovaný.

„...Si děláš srandu? Samozřejmě, že je tady nemůžeme nechat. Sou to jenom dvě neduživý tělíčka. Stejně moc dlouho nevydrží, hlavně tamten je na tom bídně."

Pokusil jsem se pohnout, ale nedařilo se. Byl jsem při vědomí, ale uvězněný v cele slizkých orgánu, kůže a svaloviny, nad kterou jsem neměl žádnou moc. Vnímal jsem, jak mi srdce divoce buší v hrudi, jako dunivý zvon, možná zvon, který bude zanedlouho roztaven a přetvořen ve střelné zbraně. A mozek, šedobílá propletená hrouda, kterou jakoby někdo stahoval hedvábným šátkem. Hučelo mi v hlavě.

„...Julie, nemůžeš ode mě vážně očekávat, že na něco takového přistoupím."

Tlak narůstal. Měl jsem pocit, že mi co nevidět praskne lebka a rozletí se na milión kousků.

„Fakt bych chtěl vidět, jak si to celé vezmeš na triko. Máme na práci důležitější věci, než živit dvě děti."

Snažil jsem se osvobodit, ale nedařilo se. Bylo to k zešílení. Nedokázal jsem pohnout ani malíčkem. Jako bych byl od hlavy až k patě zalitý v sádře.

„Jak vůbec můžeš být tak bezcitný! Pokud se pamatuju, sám bys tady dávno nemusel být, kdyby se nad tebou tenkrát někdo neslitoval."

Vysílal jsem impulzy do všech koutů mého těla a doufal, že se někde uchytí, protože už jsem byl zoufalý. Pak mě napadlo se soustředit jen na pravou ruku. Chvíli bezvýsledně, ale po nějaké době jsem pocítil slabé mravenčení, které stále zesilovalo. A pak, s vypětím všech sil, se mi konečně podařilo hnout zdřevěnělými prsty, paží i ramenem. Úlevou jsem vydechnul a tím jako bych dal příkaz zbytku těla. Paralýza byla najednou ta tam a já se mohl bez problému posadit.

Ležel jsem na vybledlém kanape v malé místnosti se zatemněnými okny, které dovnitř nevpustily jediný paprsek světla a tím mi znemožňovaly určit denní dobu. Hlavu mi stále svírala tupá bolest a hlasy, vycházející z vedlejší místnosti, se ztlumily do zlověstného šepotu. Pak jsem si všiml mého batohu, ležícího v rohu pokoje a zaplavila mě vlna vzpomínek, na jejímž konci se ukrývala jediná otázka.

„Gerarde!?" Zavolal jsem dřív, než jsem si uvědomil, že by bylo možná lepší zůstat zticha. Hlasy okamžitě zmlkly a vystřídaly je něčí kroky. Přitisknul jsem se ke zdi a čekal na rozsudek.

Místo nějakého ranaře, kterého jsem očekával, se objevila světlovlasá žena drobného vzrůstu, věkově možná jen o něco starší, než Gerard. Veškeré zbytky svojí odvahy jsem soustředil do následujících tří slov.

„Kde je Gerard?"

„Gerard? Myslíš toho druhýho?"

„Hm."

„Za tebou. Ale nevypadá to s ním zrovna růžově."

Otočil jsem se a spatřil ho na posteli v rohu místnosti. Neváhal jsem a rozběhl se za ním, ignorujíc neustávající bolest hlavy. Na první pohled nejevil známky života, ale pak jsem s úlevou zjistil, že se mu pravidelně zvedá hruď. Dýchal. Byl na živu. Bože, děkuju ti.

Na mé doteky ani pobízení ale nijak nereagoval. Zoufale jsem ho toužil obejmout, ale působil tak křehce, až jsem se bál, že mu tím ublížím. Ale pevně jsem ho držel za ruku, protože jsem si byl skoro jistý, že jinak zmizí, když na zlomek sekundy odvrátím zrak. Ale žádné moje obavy nebyly nic ve srovnání s radostí, kterou jsem pociťoval.

Ještě máme šanci.

Ale teď přišel čas získat odpovědi.

„Kde jsme se tu vzali?"

Žena se posadila vedle mě na kraj Gerardovy postele a odhrnula si vlasy z čela.

„Našli jsme vás. Teda já. Leželi jste v lese, oba v bezvědomí, tak jsem vás vzala sem, i když Hank s tím nesouhlasí. Ale to je fuk, stejně tady nemá hlavní slovo."

Zatím jsem odložil na dobu neurčitou otázky, kdo je Hank a kde (popřípadě kdy) se zrovna nacházíme, jelikož jediný, kdo mě teď zajímal, byl můj Gerard.

„Co je s ním?" Snažil jsem se neznít moc vylekaně.

„To nevím. Má horečku a nejspíš je hodně vyčerpaný. Když jsme ho sem nesli, mluvil ze spaní. Říkal něco o srážce. Asi by potřeboval najíst, ale to by se nejdřív musel probudit. Už jsem se ho snažila přivést k vědomí, ale nic nezabralo."

Ustaraně jsem se na něj podíval a stisknul mu ruku ještě silněji ve snaze předat mu něco ze své energie.

„Ale... bude v pořádku, že ano?"

Žena pokrčila rameny.

„Naděje umírá poslední."

***

Darlings, všem vám strašně děkuju za votes a komentáře... Člověka to fakt motivuje, když má nějakej feedback :D    (Teda děkuju všem kromě Nefie, protože Nefie je sprostý vyděrač ^^ ale také můj druh v boji proti prohnilému kapitalismu, takže budiž jí odpuštěno)

Druhou půlku téhle kapitoly jsem psala na (ségřiném) mobilu, takže sorry za případné chyby :D (fakt nechápu, jak na těch mobilech všichni můžete psát, dyť je to skoro fyzická bolest... Word 2003 ftw!)

Miluju vás <3