Po půlhodině začaly lesy střídat domy. I přes časový posun jsem poznal, že jsme v Amsterodamu. Byl to nepředstavitelně divný pocit, jako když se člověk dívá na starou fotografii. Naštěstí byla pořád tma – nádražní hodiny ukazovaly půl třetí ráno. Do východu Slunce zbývaly ještě alespoň dvě hodiny. Vlak s ohlušujícím skřípěním zastavil.
Hodil jsem po Gerardovi krátký pohled. Na nádraží byly hlídky. Proplížili jsme se k okraji a neslyšně seskočili dolů. V další vteřině jsme se oba schovali za vagón a následně zmizeli v bezpečné temnotě lesa za námi. Pokud jsme se chtěli vyhnout lidem, museli jsme tudy celé nádraží obejít. Jakmile jsme byli v bezpečné vzdálenosti, Gerard se rozhlídnul, jestli nic nejede a přeběhly jsme na druhou stranu, protože chcípnout pod koly vlaku by byl dost trapný konec celého tohohle příběhu.
„Tak, kudy teď, Frankie?" Ten jeho jedovatý tón už mě začínal tahat za uši. Pokrčil jsem rameny.
„Za mnou." Vydal jsem se úzkou uličkou dopředu, aniž bych čekal na Gerardův souhlas. Oba jsme paranoidně pokukovali po dalších zbloudilých nočních chodcích, ale v ulicích bylo pusto a prázdno. Až to skoro bylo podezřelé.
„Jsi si jistý, že víš, kde to je?" Zašeptal Gerard.
„Ne," odpověděl jsem popravdě. „Ale najdeme to."
„Jenom aby."
„Máš lepší nápad?" Pochopitelně neměl. Tak jsme šli dál. Asi po dvaceti minutách, kdy jsme zdánlivě nesmyslně bloudili sem a tam jsem ho konečně spatřil. Dům, kde vyrostla moje babička. Seděla ulice i číslo popisné a co víc, vypadal skoro stejně, jak si ho pamatuju z roku 1991.
„Jsme tady." Stáli jsme přede dveřmi a Gerard se nervózně rozhlížel kolem. Ulice byla prázdná. Vzal jsem do ruky mohutné klepadlo.
„Jsou tři ráno. Určitě všichni spí," vpadl do toho Gerard se svým nekonečným pesimismem.
„Tak je vzbudíme. Mě se na chodníku spát nechce." Nečekal jsem na další Gerardovi pochybnosti a klepadlo pustil. Pak jsem si všimnul, že vedle dveří je zvonek, který určitě půjde slyšet líp, a zazvonil jsem. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Dlouho se nic nedělo.
„Vidíš, říkal jsem, že – " Už jsem se chystal Gerarda seřvat, proč je tak zatraceně negativní, když se na chodbě rozsvítilo a dveře se se skřípěním otevřely. Stála v nich blondýnka, asi tak stará jako Gerard, a –
Panebože. Nemůže to být doopravdy ona, že ne?
Asi tak pět děsivých vteřin jsme na sebe vzájemně tupě zírali, když se mladá verze mojí babičky rozhihňala.
„Ahoj, Franku." Zbledl jsem. Gerarda to taky vyvedlo z míry.
„Jak víš, že... " Hlas mi odumřel.
„Co? Jak vím, jak se jmenuješ?"
„Jo. Přesně tak." Pokrčila rameny a zase se zahihňala. Začínal jsem mít pocit, že moje babička byla cvok už od narození.
„Nevím. Vypadáš jako někdo, kdo se jmenuje Frank." Aha. Fajn. Asi by mi nemělo dělat problém smířit se s jasnovidectvím, když věřím na cestování v čase. Až na to, že mi to problém dělalo. Moje babička byla poslední, o kom jsem chtěl, aby se hrabala v mých perverzních myšlenkách. Rozhodl jsem se, že si taky zahraju na vědmu.
„Nech mě hádat. Ty budeš... Evelyn?" Tentokrát zbledla ona.
„No jo. To jsem." Pak se do hovoru vmísil Gerard.
„Hele, nerad se vám do toho pletu, ale tady Frankie a já jsme se chtěli zeptat, jestli - "
„Musíme se schovat," dokončil jsem za něj. Evelyn zase pokrčila rameny. A zahihňala se. Nebylo to takové to roztomilé hihihi, spíš něco jako když se směje psychopat.
„No problema. Pojďte dovnitř." Věnoval jsem Gerardovi povzbudivý pohled a zdráhavě vešel dovnitř. Tohle šlo nějak podezřele snadno. Evelyn se svým věčným zvráceným úsměvem vypadala, že je schopná nás zabít, ale na druhou stranu jsem doufal, že vlastního vnuka ušetří. Gerard okamžitě vystřelil za mnou a vyděšeně mě chytil za ruku, jako by mi četl myšlenky. Takže jsem tady nakonec jediný, kdo žádné jasnovidné schopnosti nemá. Super.
Když se dveře zabouchly, Gerard si viditelně oddechl. Byl to fajn pocit, být v bezpečí před essesákama v ulicích. Uvnitř nás přivítalo mdlé světlo. Stáli jsme v malé chodbě, kterou zdobily fotografie a olejomalba kopcovité krajiny. Pod věšákem stál robustní botník z lakovaného dřeva. Sehnul jsem se, abych si zul boty, ale Gerard mě stisknul tak silně, až mi klouby na ruce zbělaly. Zdálo se, že mojí praštěné babičce zrovna dvakrát nevěří. Zvedl jsem hlavu a měl co dělat, abych nezačal ječet, když se centimetr přede mnou objevil její obličej.
„Sss. Jak se jmenuje tvůj kamarád?" Sice šeptala, ale dostatečně nahlas, aby to Gerard slyšel. Jako v nějaké komediální frašce.
„Uhm. Gee. Teda Gerard." Evelyn se zazubila a vjela Gerardovi rukou do vlasů.
„Je pěknej." Gerard se zatvářil, jakoby se zrovna dozvěděl, že je dlouho ztracený Göringův syn.
„Samozřejmě že je." Ochranářsky jsem ho objal. Cítil jsem se strašně pitomě. Nevím, jestli bych dokázal unést, kdyby moje babička začala flirtovat s mým Gerardem. Moje babička. Ugh. Gerard to zatím moc dobře nesnášel. Pořád jsem pod rukama cítil jeho zrychlený dech.
„Tak jo. Můžete spát nahoře. Ale potichu, rodiče s Bonifácem už spí." Následovali jsme Evelyn po schodech nahoru. Radši jsem se ani neptal, kdo je to sakra Bonifác, i když jsem z úst mojí babičky z roku 1991 takové jméno jakživ neslyšel. Místo toho jsem za sebou táhnul Gerarda, který se pořád ještě zdráhal.
„Tak, tady se můžete utábořit," řekla Evelyn, když otevřela jedny ze tří dveří v prvním patře. „Koupelna je vpravo. Jo, a je tu jenom jedna postel, ale určitě se tam vejdete." Než jsme mohli cokoliv říct, zavřela za sebou a zmizela. Konečně jsem ze sebe shodil těžký batoh a sedl si na podlahu. Postel byla asi pohodlnější, ale na ty dva kroky už jsem byl moc vyčerpaný. Tázavě jsem se podíval na Gerarda. Únava přemohla nedůvěru. Hodil svůj batoh vedle mého, až o sebe konzervy hlasitě zaskřípaly a posadil se ke mně. Existovalo tolik scénářů, kterými se chtěl můj mozek v tu chvíli zaobírat, ale nervová centra opájel spánek stejně jako to víno, co jsme nechali v Gerardově chatě. Nebránil jsem se mu.
***
Eeeh :D Mám silný pocit, že tahle kapitola stojí za houby, ale což. Stane se.
Jinak fyziku jsem (nečekaně xD) totálně podělala. (Možná, kdyby tady nefritka tolik neškrábala, mohla bych to podělat trochu míň. Nadruhou stranu, kdyby vedle mě neseděla, odevzdám prázdný papír, takže tak.) No prostě, až za deset let potkáte na pracáku zmalovanou holku v černém, co používá bílou barvu na obličej a všude s sebou tahá plyšovou koalu, nejspíš to budu já :D Sejdu se tam s někým? :33
Taky jsem ve snu dostala úplně epický nápad na další Frerard. (Teda, zatím se mi zdá epický.) Ale nejdřív určitě dopíšu tohle, nebo zase skončím s miliardou nedokončených věcí :D Ale fakt, měli jste někdy Frerard sen? Nebo nějaký jiný gay sen? To je prostě tak strašně kawaii x33 A pak zazvoní budík a vy musíte jít do školy a přemýšlet nad takovýma bezvýznamnýma věcma, jako je průmysl jihomoravského kraje -.- :D
ČTEŠ
To the End
Fanfiction((Tohle tady nechávám více méně z nostalgie, pokud jste tu nově a náhodou si ode mě chcete něco přečíst, tak ať je to cokoliv jinýho než tohle, thanks)) Nizozemí, rok 1943. Kolem zuří válka a celé rodiny odvážejí staré dodávky do míst, kde se slovo...
