To the End

11.

„Stmívá se... myslíš, že teď někoho posílaj ke zdi?"

Zeptal se opřený o moje rameno, kde zakotvil po té předešlé emocionální chvilce.

„Nejspíš... ano." Mohl jsem taky říct ‚Teď? Kdepak, určitě už šli spát, nebo zrovna hailujou Hitlerovi na dobrou noc' a mohli jsme se tomu společně zasmát, ale oba jsme věděli, že to tak není. Že i když v Realitě tahle válka skončila porážkou Třetí Říše, navždy po ní zůstanou jména statisíců nevinných obětí, lidí, co mohli vést normální život, založit rodinu, vybudovat kariéru a zemřít, až přijde jejich čas. Že někteří z nich umírají právě dnes, třebaže to není tak docela skutečné.

„Možná že moji rodinu."

„Gee. To už bylo dávno."

„Jak se to vezme," povzdechnul si.

„A co když mají ty árijský kurvy pravdu? Co když jsme fakt podřazený?"

Zamračil jsem se na něj. „To neříkej. Ani z legrace."

„Nemůžu si pomoct. Prostě si tak připadám. Jako nepotřebný kus hadru."

Vzpomněl jsem si, jak mě v tělocviku nikdo nikdy nechtěl do týmu na baseball. Ale to mi do breku určitě nebylo, naopak jsem byl rád, že můžu sedět na lavičce a hrát mozek vymývající hry na mobilu, zatímco ostatní běhají dokolečka jak stádo krav.

Chtěl jsem Gerarda obejmout, ale on měl očividně jiné plány.

„Víš co, Frankie? Máš pravdu. Sssráááááát na ně, na kurvy německý! Tady jsou na nás stejně krátký."

Prudce se zvednul a nebezpečně se přitom zamotal, ale nakonec udržel rovnováhu.

„Hej, pomalu," řekl jsem a podržel jsem ho, protože pořád reálně hrozilo, že si rozbije hubu o rožek stolu. Otočil se směrem ke mně.

„No tak jo. Můžem si zatancovat," řekl a pravou ruku mi obtočil kolem pasu, odkud velice rychle sjela na zadek. Udělal jsem to samé a volný prostor mezi námi se nebezpečně zmenšoval. A potom, světe div se, jsme vážně začali tančit.

Nebo spíš prostě chodit sem a tam a představovat si, že k tomu hraje nějaká hudba, ale co na tom. Stejně mi bylo nádherně a na všechny paradoxy cestování časem jsem rázem zapomněl; můj Vesmír nesahal dál než za zdi této místnosti. Ale pak už se mi začalo zdát, že to trvá nějak dlouho.

„Eh... Gee?" Nereagoval. Ani neotevřel oči.

„Gerarde?" Nic.

Takže jsem udělal to nejlepší, co mě v tu chvíli napadlo: jednu mu vlepil.

„C – cože?" Koukal na mě orel na drobnohled. Opilý orel.

A potom, nevím jak to nazvat, prostě jsem využil (zneužil?) situace, vjel mu rukama do vlasů a dal mu pusu.

A tak začal sexuální život Franka Iera... třicet jedna let před jeho narozením. Nebo tomu alespoň všechno nasvědčovalo.

„Fra... Frankie?" Očividně byl zmatený, ale hned jsem ho umlčel další pusou. Tentokrát mi ji oplatil, i když jsem si nebyl jistý, jestli ví, co dělá. Tak jsme tam stáli pod oknem a naše ruce sjížděli z vlasů na ne tolik nevinná místa a já už jsem byl myšlenkama druhý den ráno, kdy Gerard bude marně přemýšlet, proč ho tak strašně bolí prdel. Já se zatím budu snažit utopit v tom pitomým jezírku, protože mi ze mě bude na blití a s tím, jak vůbec neumím plavat se mi to určitě povede. A Gerard možná svůj žal promění v malý pomníček, který se ale za pár dní sesype, a zůstanou jen vzpomínky, které zanedlouho vyblednou...

Jo. Už asi chápu, co měla ta protivná cvokařka na mysli, když říkala, ať se soustředím na přítomnost.

Polibky nabíraly na intenzitě. Gerard, který doteď víceméně spolupracoval se najednou probral z letargie a natiskl mě na zeď. Zavřel jsem oči a čekal (a popravdě tak trochu přemítal, jestli se mě přece jenom nechystá zabít, při vzpomínce na tu nešťastnou akci v domě Adriessenových), ale nekonečné vteřiny nebylo slyšet nic, než jeho zrychlený dech.

„Opravdu to chceš?" zeptal se nakřáplým hlasem. Řekl jsem mu na to první klišé, které mě napadlo, protože sakra, v takových chvílích se přemýšlí celkem blbě.

„Jestli to chceš ty, tak já taky."

Gerard, místo aby mi to oplatil nějakou podobně přeslazenou větou, se hystericky rozesmál. Už mě to ani nepřekvapilo.

„Já nevím, co myslíš?" Vážně, smál se tak, že jsem skoro čekal, až se mu u huby objeví pěna. A šanci odpovědět jsem taky nedostal, protože ze mě začal strhávat oblečení. Zubama.

„Ježiši, Gee – "

„Ano?" Zeptal se, aniž by přestal.

„Jenom - " Ale nenechal mě doříct. Protože v tu chvíli to konečně udělal. Zajel mi rukama tam dolů. Nezmohl jsem se na nic než slabé zasténání. Líbal jsem ho, kde se dalo a bál se otevřít oči, protože bych si určitě udělal jenom z pohledu na něj. Jo, tak moc špatný to bylo. Za normálních okolností bych měl asi strach. Zdrhnul bych. Ale tohle bylo jiné... surrealistické. Prostě válka kolem, časový posun a to všechno. Nehledě na to, že i kdybych chtěl, nemám kam utéct.

Jako mávnutím Gandalfovy hole jsme byli oba nazí, v zšeřeném pokoji a – jo. Uprostřed války. Já to prostě musím pořád zmiňovat. A dál už tu bylo přirozený.

***

Tak. Tohle je oficiálně poslední kapitola, kterou jsem měla v zásobě... jde se psát :D