To the End

47.

Toužil jsem vyjít ven a z plných plic křičet. Teď už jsem věděl, že mě na celém širém světě nikdo cizí neuslyší. Ale Gerard trval na tom, že si musíme pospíšit.

Že musím řídit, dokud něco vidím.

Třesoucím se hlasem jsem popisoval krajinné objekty, které jsme míjeli a jakýmsi šestým smyslem jsem cítil, že mi o některým z nich touží říct mnohem víc - mohutný dub, na kterém si možná hráli s Michaelem jako děti, malebný obchůdek se zeleninou, busta Christiaana Eijkmana vedle odřeného obecního domu, jehož balkón obsypávaly květináče. Zdálo se mi, že jsou všechny rostliny napůl suché. Gerard polohlasně a plačtivě, ale s jistotou udával směr. Brzy jsem městečko začal poznávat i já sám. Projeli jsme kolem domu Adriessenových a sevřelo se mi hrdlo, ale nahlas jsem to radši neoznamoval. Dodnes jsem měl ty hrůzy před očima, ale při pohledu na mého zesláblého, zničeného a vzlykajícího přítele působily skoro falešně.

Tehdy byl ještě jiný. Po tolika letech o samotě dočista ztratil svou lidskost. A jestliže chladnokrevné vyvraždění celé rodiny, i přesto, že se měli ráno probudit do zcela nového cyklu smyčky a opět prožít svůj jediný, nezáživný den, nebylo lidské, pak byla Franczova smrt projevem pomsty v té nejlidštější podobě. Přemýšlel jsem, kdo by z Gerarda udělal člověka, kdybych se neobjevil. Možná nikdo. Možná by dosud spokojeně přežíval uvnitř své smyčky, jejíž rovnováhu by nenarušil můj příchod.

Možná by věděl, co dělat, teď, když před našima očima všecko mizelo a umíralo, protože bych ho nikdy předtím nerušil od jeho časoprostorových dedukcí, místo aby se teď nervově hroutil na sedadle spolujezdce vozidla Wehrmachtu, obklopen černou kůží a pachem německého tabáku. Byl bych se tomu výjevu začal z plných plic smát, kdybych se na poslední chvíli nezachytil oné hloupé špetky naděje, o které jsem ani netušil, co mi to vlastně slibuje, ale byla tu, ovšem, vždycky se objeví v podobných momentech, jen aby nakonec znásobila hořké zklamání a já ji chtěl roztrhat na cucky, protože mi bránila dát průchod emocím a být člověkem. A Gerard by se přidal a smáli bychom se oba a všechno by bylo o tolik krásnější, o tolik prostší, čisté jak bezmračné, azurové nebe nad námi, které zářilo, aniž by kde bylo vidět slunce.

Nechal jsem vůz parkovat dole v městečku, zrovna tak liduprázdném, jako ulice Amsterodamu. Vyvedl jsem Gerarda ven a konstantně ho ujišťoval, že jsem s ním a nikam neodcházím. Ruku v ruce jsme stoupali do travnatého kopce, na jehož vrcholu se brzy začala rýsovat chata, kde jsem ho poprvé potkal. Na první pohled vypadala nachlup stejně, jako když jsme ji ve spěchu opouštěli, ale při bližším pohledu jsem zjistil, že okno na západní straně je celé vysklené. Téměř všechny anonymní předměty denní potřeby, co jsme tu zanechali, byly ty tam. Nepřekvapilo mě to.

Na zemi se válelo několik knih, na které jsem se snažil nedívat, neboť jsem věděl, že mi už nikdy nebude dovoleno se jediné z nich třebas jen dotknout, ale jedna mi přece utkvěla v paměti.

„Snoubení nebe a... " Druhá část byla pod vrstvou prachu a stinnou přikrývkou nečitelná.

„A čeho?" Zeptal jsem se, jako by na tom skutečně záleželo. Gerard si utřel slzy a zdálo se mi, že se usmál.

„A pekla, přece." Zíral na mne prázdnýma očima a já si s hrůzou uvědomoval, že mě nevidí, doopravdy nevidí a že už teď se má tvář dost možná v jeho paměti nenávratně rozpadá jak trouchnivějící dřevo. I mně se míhalo před očima tisícero hvězd, ale ty nemilosrdné exploze čirého světla mi stále velkoryse přenechávaly okamžiky nezkaleného vidění. Opatrně jsem vzal Gerardovu dlaň, položil ji na vlastní obličej a nechal ho vnímat poslední tvář celého širého světa.