To the End

42.

U vývařovny slídila skupinka promrzlých, vyhladovělých dětí, marně doufajících v nějaké to sousto, o které byly bezpochyby odhodlány se prát až do krve. Nebyly tu ale samy - kolem postávalo několik esesáků, kteří obušky odháněli každý hladový krk, co se odvážil přiblížit na vzdálenost menší než metr. Rány padaly na všechny strany, ale děti byly mimořádně vytrvalé, zjevně poháněny vidinou jídla, na jejíž naplnění ovšem neměly nijak skvělé šance.

Pravda, některý z nákladních vozů občas doplatil na nerovnost terénu, takže poskočil a na zem spadla hlávka zelí nebo nemytá řepa, po které se vždycky rychle zaprášilo. Jednou kromě neškodných kusů zeleniny ovšem dlážděnou cestu skropily také balíčky cigaret, americká čokoláda a především zbraně. Neviděl jsem, koho zatýkaly, a upřímně mě to vůbec nezajímalo. S odbojem už jsme neměli pranic společného, nehledě na to, co mě naučily sci-fi filmy - minulost se zkrátka přehraje tak, jak má, a její návštěvníci by se jí neměli plést do cesty.

Tehdy měli esesáci tolik práce se zneškodňováním odbojářů, že na pacifikaci dětí nikdo nezbýval. Ty jako by nabraly druhý dech, sbíraly všechno, co se dalo, a ještě na útěku před Němci, kteří pronásledování brzy vzdali, protože se museli vrátit na stanoviště, si tím zacpávaly umouněné pusy. Ale to se za celou zimu stalo jenom jednou. Většinou odcházely s prázdnou, promrzlé a vysílené z celodenního hlídkování. Pár tváří mi utkvělo v paměti, ale některé z nich jsem časem přestal vídat. Představoval jsem si, že je kouzelná víla přenesla na tropický ostrov, plný zeleně, přítulných lemurů a hlavně jídla. A přál jsem si, aby si došla i pro mě s Gerardem.

Každopádně se to pořád dalo přežít. Jistě, museli jsme šetřit, kde se dalo, ale z vývařovny se tu a tam vždycky dalo něco vypůjčit (a následně nevrátit), čehož jsme využívali zvlášť ke konci týdne, kdy nám docházely příděly. 

Co se týče války jako takové, ani jeden z nás netušil, co se děje. Nic jako zakázané rádiové vysílání jsme se pro jistotu ani nepokoušeli naladit a moje znalosti z dějepisu byly, co se týče tohoto období, dost omezené. Všechno, co jsme znali, byly skutečnosti, jež nás provázeli každodenním životem, jako například, že byla zima, ale ne k nevydržení; nebo že se dny táhly, až z toho odumíraly mozkové buňky. Občas jsme ze sebe navzájem dostali ponorkovou nemoc, ale to většinou rychle odeznělo, protože co jiného nám taky zbývalo. Julie byla mrtvá, zřejmě nedůstojně hnijící v masovém hrobě (tuhle myšlenku jsem dokázal udržet sotva pár vteřin, než se mi z ní začalo dělat nevolno) a na Evelyn jsem radši ani nemyslel. Občas jsem si musel donekonečna opakovat, že tahle Evelyn není moje skutečná babička a stalo se, co se stát mělo a nikdy to jinak nebude, takže je naprosto zbytečné se tím nadále zdržovat, jako by šlo o něco racionálního. A poprvé za celou dobu mě napadlo, že pokud šla ke zdi, zabil jsem nejspíš jednu z verzí své vlastní rodiny.

Člověk by řekl, že když kolem sebe najednou vidí tolik lidského utrpení a bezpráví, začne si vážit života, ale na mě to mělo efekt ryze opačný. Úplně jsem ho přestal brát vážně.

„Skvělý přístup, Frankie. Konečně jsi na něj přišel."

Usmál se, evidentně spokojený sám se sebou a vlepil mi sladkou pusu, což asi neměl dělat. To si ovšem uvědomil moc pozdě, až když se odtáhl a spatřil můj pohled, který měl vyjadřovat vztek, ale počítám, že ve výsledku to bylo zkrátka jenom zklamání.

„Tys pil." Neptal jsem se, pouze oznamoval. Gerard už se ani neobtěžoval odpovědět.

„Proboha živého, nech mě alespoň pochopit, kde se ti zrovna teď podařilo sehnat chlast?"